Jarní víla

Viděl já jsem vílu jarní,
jak své krůčky v blátě marní.
Slzy kapou na líčko,
moc si přeje sluníčko.

Při tanečku ji to klouže,
místo mechu samá louže.
Zmáčenou má sukničku,
zpívá smutnou písničku.

Utěšit ji můžu stěží,
po obloze mraky běží.
Tak ji pozvu do chaty,
námitky jsou uťaty.

U krbu pak když se hřála,
nádherně se na mě smála.
Na mé roky nedbala,
bez zábran se líbala.

Kodex víly s chutí plení,
poctivost už třeba není.
V rámci sexy osvěty,
chtějí nové náměty.