Sonet

Když večer uléhám do svého lože, ztěžka do něj klesnu,
ztýraně vzdychám doprostřed pusté noci
a přes oči otevřené přecházím v bdění do zlého snu
a údy mé již těžknou, již jsou nemohoucí.
V tom snu jsem vyvrhel, poustevník a trosečník,
jež ocitá se v myšlenkách na pokraji tísně,
jež bezvýznamně vysílá z duše své jen němý křik
a seškrabuje ze srdce už jen zbytky plísně.
Pak myšlenky se vydají na sladkou pouť, to za Tebou
a víčka náhle jsou už spánkem značně těžká,
když octneme se na místě kam cesty žádné nevedou,
pak vím, žes´ můj sen, který vždy chvíli mešká.

Já vábím sen, ať v mých očích mocně zhasne
a Ty v něm jsi plamen, co nikdy více nevyhasne.