Beze cti - kapitola 8 a 9

Polekaně jsem otevřela oči a prudce se posadila. Deka, do níž mě Randal pečlivě zabalil, mi sklouzla z ramen. Kolem panovala tma a kousek ode mě hořel malý ohýnek. Randal seděl na druhé straně, zády se opíral o své sedlo a spokojeně si pokuřoval. A přes sebe měl přehozený svůj plášť. „Já …“ nevěděla jsem, co říct. Bylo mi stydno, protože jsem si připadala jako naprostý ulejvák a hrozný lenoch. Dřevo přece byla moje starost! „Omlouvám se!“ hlesla jsem zahanbeně, ale on se k mé úlevě jen usmál. „Klid, děvče, nic se nestalo! Byla jsi unavená!“ zkonstatoval zjevné. „Já …“ začala jsem a pak jsem rozpačitě zmlkla. Randal se pousmál. Jeho tvář ztratila hodně ze svého přísného výrazu. Napadlo mě, že mu to takhle sluší mnohem víc, než když se mračí. Natáhl se k ohništi a sundal rožeň, na kterém se opékala nějaká ryba. „Na! A jestli máš žízeň, ve vaku je čerstvá voda, tak si posluž, co hrdlo ráčí!“ pobídl mě a já se nijak neupejpala. „Kde jste k té dobrotě přišel?“ zeptala jsem se s plnou pusou. Po několik dnech, kdy jsme jedli jen chlebové placky, mi to chutnalo přímo božsky. „Kousek odsuď je malá tůňka, tak jsem si trochu zarybařil!“ mávl rukou, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. „Aha …“ nepátrala jsem, jak je dokázal ulovit. „Ráno se v ní můžeš vykoupat!“ dodal jen tak mimochodem. Představa, jak se ráchám ve studené vodě v chladném ránu, mě moc nenadchla, ale na druhou stranu, bylo by fajn smýt ze sebe špínu a prach. „Ještě nevím …“ řekla jsem po pravdě. „Aha.“ Podezíravě jsem po něm loupla okem, ale tvářil se zcela neutrálně. „Ráno se …“ Gestem mě přerušil a soustředěně naslouchal. „Co se …“ zašeptala jsem nervózně, ale on mě opět přerušil. „Ticho! A pojď sem ke mně! Hned!“ přikázal mi ostře. „Ale …“ namítla jsem. Zamračil se. „Řekl jsem sem! A drž jazyk za zuby!“ Nechápala jsem, co se děje, avšak nepřela jsem se s ním. Sotva jsem si sedla vedle něj, tak se z křovin vynořili dva muži. A rozhodně nevypadali neškodně. „Dobrej večír!“ pronesl jeden z nich, zatímco ten druhý jen něco zamumlal. „Dobrej!“ odpověděl Randal podezřele přátelsky. „Jsme kupci a trochu jsme zabloudili v tom zatraceným lese! Můžem si k vám přisednout a ohřát se?“ Randal přikývl. „Poslužte si, pánové! Vždycky rádi pomůžem bratrům pocestným!“ Sedli si a natáhli dlaně k ohni. „Kam jedete?“ oslovil Randala mladší z našich hostů. „Daleko!“ Potěšilo mě, že Randal zřejmě nemá v oblibě hovory s kýmkoliv a v duchu jsem mu odpustila tu strohost, s jakou se ke mně choval při našem prvním setkání. „A odkud?“ zkusil to pro změnu ten druhý. „Z daleka.“ Neudržela jsem se a vyprskla smíchy. Oba muži na mě upřeli své zraky. „Hleďme! Copak dělá taková pěkná panenka v týhle pustině?“ Jeho úsměv se mi pranic nelíbil. A Randalovi rovněž. „Je tu se mnou!“ Chlad z jeho tónu přímo čišel. „Ale vy jste sám …“ upozornil ho starší chlápek pobaveně. „A vy jenom dva!“ vrátil mu Randal hbitě. „Ale to je víc než jeden …“ začali se zvedat. Než jsem si stihla uvědomit, co se vlastně děje, tak Randal mávl rukou a jeden z nich padl k zemi s ošklivým chroptěním. Druhý mezitím neztrácel čas a dostal se skoro k nám, ale nijak mu to nepomohlo. Randal mě nešetrně odhodil stranou a muže bez skrupulí probodl. Otevřela jsem ústa, abych začala ječet, ale Randal ke mně přiskočil a zakryl mi pusu dlaní. „Ani slovo, rozumíš?!“ Poslušně jsem přikývla a on mě pomalu pustil. Chvíli na mě hleděl, jako by čekal, jestli začnu křičet nebo ne, ale pak spokojeně přikývl. S očima rozšířenýma děsem jsem sledovala, jak si očistil meč o trávu. Pak ho skryl v pouzdře a šel se podívat na ty dva. Muže, kterého proklál svým mečem minul takřka bez zájmu, ale u toho druhého poklekl. Neubránila jsem se zděšenému nadechnutí, když mu vytrhl z hrudi dýku a vzápětí mu ji vrazil zpět do hrudi. Ohlédl se po mně a já raději stočila pohled stranou. Jsem teď na řadě já? blesklo mi hlavou. Přitiskla jsem si ruce na uši a pozorně zkoumala trávu. Přesto jsem slyšela zvuky, jako když někdo táhne něco těžkého, ale neměla jsem odvahu se podívat. „Magdaleno!!“ Jeho přísný hlas nešel přeslechnout. „Pojď sem!“ Byl to příkaz, který nešlo neposlechnout. Roztřeseně jsem se vydala k němu a modlila se, ať to udělá rychle. A pokud možno bezbolestně. „Podej mi ty větve!“ Udělala jsem, co chtěl. Randal jimi přikryl těla a vrátili jsme se k ohni. „Sedni si! A napij se!“ podával mi menší vak, o kterém jsem věděla, že v něm má víno. Zavrtěla jsem hlavou. Povzdechl si. „S tebou je někdy kříž, děvče!“ Došlo mi, že pro mě nejspíš stejný osud nechystá. Aspoň ne v nejbližších hodinách. Nepopírám, že se mi ulevilo. Zvedla jsem k němu oči. „Proč jste je … zabil?!“ trochu jsem se zajíkla. „Kvůli tobě!“ odvětil klidně. „Proč?“ Při jeho sdělení se mi zvedl žaludek. „Poznali tě.“ Začal mě rozčilovat a taky mi trochu otrnulo. „Jak to? V životě jsem je neviděla!“ ohradila jsem se prudce. „Poznali, že nejsi žádný chlapec! Což by se nestalo, kdybys zůstala zticha, jak jsem ti nařídil!“ Chtěla jsem protestovat, že jsem nemluvila. Jen jsem se zasmála, ne? Ale vědomí, že můžu za jejich smrt, mě znovu roztřáslo do morku kostí. „Já jsem je vlastně zabila …“ zašeptala jsem zhrozeně.

Kapitola 9

Nechápal jsem, co má za problém. „Jestli ti to pomůže, tak za to až tak nemůžeš!“ prohodil jsem k ní smířlivě. Jistě, štvalo mě, že se prozradila, ale musel jsem uznat, že jsem jí tak docela nevysvětlil, co a hlavně proč po ní chci. Vždycky jsem zapomněl, že teprve nedávno opustila brány kláštera. „Jak to?“ vzhlédla ke mně. „Kolik kupců chodí pěšky? A samo? A kteří z nich vypadají jako zápasníci?“ Povedlo se mi potlačit ironii, která se mi drala na rty. Aspoň jsem si to myslel. „Ale …“ zamyslela. „To nebyli kupci, že ne?“ zeptala se zaraženě. Když ji člověk popostrčil správným směrem, tak jí to myslelo poměrně rychle. Přikývl jsem. „A kdo tedy?“ očividně ji to zajímalo. „Lesní bratři.“ odpověděl jsem po pravdě. „Cože?“ vyjevila se. „Lupiči!“ vysvětlil jsem trpělivě. „Ale my přece nic cenného nemáme …“ Povzdechl jsem si. „Ale máme. Tebe!“ Několik vteřin na mě zírala s pusou dokořán, pak její tváře získaly nachový odstín, který byl dokonce vidět i v záři plamenů. „Ale no tak, Magdi! O těhle věcech snad něco víš, ne?“ Pro změnu pobledla. „Sestry říkaly, že je to … hřích!“ Nemohl jsem si pomoct a rozesmál jsem se. „Jistě, jako všechno příjemné!“ Zahanbeně se odvrátila a mě okamžitě smích přešel. Rozhodně jsem jí nechtěl ublížit. Ani se jí nějak dotknout. Natáhl jsem k ní ruku a pohladil ji po vlasech. Ucukla. „Nebreč! Já to nemyslel nijak zle …“ Popotáhla a já si připadal jako naprostý mizera. Z náhlého popudu jsem si k ní přisedl a objal ji. Zpočátku se bránila, ale pak toho nechala a opřela si hlavu o mé rameno. Hodnou chvíli jsme seděli mlčky, než promluvila tichým hlasem. „Musíte si o mně myslet, že jsem hloupá, ale jak mám znát věci, o kterých se mnou nikdy nikdo nemluvil? Nebo jen zběžně … Maminka umřela, když mi bylo něco málo přes čtrnáct … a strýc mě pak poslal do kláštera … Copak za to můžu? Já tam nechtěla … prosila jsem ho, ať si mě nechá doma, že budu klidně pracovat jako děvečka, ale on o tom nechtěl ani slyšet! A sestry byly přísné … nejdřív jsem se pokoušela utéct, ale pokaždé mě chytily …“ Neušlo mi, jak se slabě zachvěla. Bezděky jsem ji k sobě pevněji přitiskl. Trochu se napjala, ale pak se uvolnila. Z neznámého důvodu mě to potěšilo. „ … a já se rozhodla čekat na vhodnější příležitost, jenže ta nepřicházela a dny plynuly. Ze dnů se stávaly týdny a z týdnů měsíce … a pak jste přišel vy. A vytáhl mě odtamtud a já měla obrovskou radost! Jenže … jsem vám jen pro smích!“ Smutek z jejího hlasu přímo čišel a já se cítil ještě hůř. „Nejsi mi jen pro smích!“ pokusil jsem se ji utěšit, ale ona potřásla hlavou. „Ale jsem!“ Po tvářích jí tekly slzy jako hrachy. „To není pravda, Magdi! Hele, nejsem zvyklý na holky jako ty!“ přiznal jsem. „Ty, co znám, vyrůstaly na ulici a tohle všechno mají v krvi! Prostě jsou omlácené životem, víš? Ty jsi úplně jiná … taková …“ hledal jsem vhodná slova. „ … čistá … nevinná …“ K mé úlevě přestala plakat a pozorně mi naslouchala. Bylo to dost zvláštní. Opodál ležela těla mužů, které jsem zabil, a snažil se jednomu zmatenému a bezbrannému děvčeti vysvětlit, že jí nepohrdám. Ale život už je někdy takovej, ne? Počkala, až ztichnu a pak na mě upřela ta svoje černá kukadla, ve kterých by se jeden mohl beznadějně ztratit, kdyby si nedal pozor. „Nechci vám být na obtíž …“ zamumlala. „To taky nejsi! Celou cestu ses starala o dřevo, ne?“ Trochu se pousmála. „To nic není … Vy jste toho dělal mnohem víc než já!“ „Jistě, ale já jsem na to zvyklej!“ Znovu posmutněla. „Magdaleno, nic ti nevyčítám!“ řekl jsem pro jistotu, aby zase nezískala dojem, že není dost dobrá. „Od dětství trávím většinu času na cestách, takže mi to ani nepřijde! Uvidíš, že si na to taky zvykneš!“ Udiveně na mě pohlédla. „To myslíte vážně? Jsem přece … jenom holka, ne?“ „No a? Proto přece nejsi o nic horší! Jen to budeš mít o dost těžší! Jo, můžeš si najít manžela, starat se mu o domácnost a rodit mu děti! A doufat, že tě nebude mlátit moc často!“ Uznávám, že jsem v tomto ohledu byl dost ovlivněn neradostnými zkušenostmi Bereny. A nechtěl jsem, aby Magdalena dopadla stejně. V duchu jsem si přísahal, že pokud by se to, Bůh nedopusť, stalo, tak z toho hajzla vymlátím duši. A pěkně pomaloučku! „Nebo si žít po svém! Teď jsi volná a můžeš se rozhodnout, co chceš a co ne! Nemusíš brát na nikoho ohled! Jsi ještě mladá a nemáš kam spěchat! Jo, a když budeš chtít, tak ti s tím rozhodováním pomůžu! A ostatní určitě taky!“