Přírodní živel

Týdny nás dělí síla větru,
dálava dvouset kilometrů,
a v téhle líté vichřici
jsi mou vílou, kočkou, tygřicí,
když naplní se času proud
a já zas mohu pokleknout
nad Tvoje tělo roztoužené,
něhou mých dlaní odhalené.

Dva pahorky svůdné nejblíž jsou
a září rosou jiskřivou,
že nezbývá než ochutnat
a pak si s nimi hrát a hrát.

Proud vášně v tělech rozlévá se
jak prudká, silná povodeň,
vidím Tě zas v celé kráse
a dál přikládám na oheň.

Pak přesunu se mapou těla
tam dolů ve Tvůj teplý klín
a polaskám, jak jsi vždy chtěla,
to místo s vůní starých vín.

Stoupáme spolu, dál a dál,
jsme v naší lásky výšinách,
tys královna má, já Tvůj král,
v rozkoši vzdmutých lavinách.

Tak v čase lásky, kdy dech se tají,
se všechny živly vystřídají.
Však přírodní živel největší
žena je - to každý muž mi dosvědčí.