Bratrova smrt

Dusot kopyt a naléhavé bušení na brány hradu přeruší dosud poklidné hodování.
,, To budou oni“ , ozval s kníže a prudce vstal od stolu. Jeho hosté se na něj zmateně zahleděli. ,,Konečně“. Můj syn a má dcera...“ hlas se mu vytratil. ,,Hned se vrátím,“ dodal ještě a kvapnými kroky vyrazil z hodovní síně. Venku mezitím z koně s pomocí svého sluhy seskočila drobná dívka. Prudkým gestem si z hlavy strhla zaprášenou kápi. A odhalila tak své zlatavě blond vlasy. Před svým otcem oddaně poklekla na kolena a sklonila uslzenou tvář: ,, Můj pane ...“ vydechla.
Kníže pocítil zvláštní tíseň. ,,Kde je váš bratr?“ Dívka sklopila zrak. Knížeti přes obličej přeletěl stín. „Ptal jsem se vás na Nathana, dcero. Co sním je?“ Když děvče k jeho údivu neodpovídalo ani teď, zmateně se otočil na sluhu. ,,Matyáši ...?“
Pane... nemyslím si, že jsem ten pravý kdo by vám to měl říct, ale když na tom trváte...“ odmlčel se. Knížeti okamžitě došlo, co se asi stalo. Matyáš mezitím hledal správná slova. ,,Váš syn padl v bitvě, můj pane. Jako hrdina. Bil se až do poslední chvíle...
„Tušil jsem to,“ zašeptal kníže zdrceně. ,,Matyáši, Lynne, pojďte dovnitř. Musíte mi vše vyprávět!“
Matyáš se nad žejdlíkem medoviny ochotně rozpovídal. „Jak jste nás žádal, pane, vyjeli jsme pro Nathana časně ráno. Paní Lynne nechtěla, abychom se jakkoliv zdržovali, takže jsme cestou uštvali několik koní. Když jsme nocovali v jedné putyce, dozvěděli jsme se, že ti podlí parchanti – omlouvám se, pane – Nibelungenové chystají armádu, která má vyrazit proti našemu panství a porazit a rozdrtit ho v prach. Museli jsme ho varovat za každou cenu. Putovali jsme tedy i přes noc. Když svítalo dorazili jsme do tábora pana Nathana.
Lynne si pohrávala s půllitrem. „Tak jest, otče.“
Slunce se teprve líně nořilo z ranní mlhy a v trávě se jako drahokamy třpytily kapičky rosy. V útočišti mého bratra měli ještě všichni vojáci, včetně Nathana, půlnoc. Tichounce jsme slezli z koní. Poručila jsem Matyášovi, aby naše koně vytřel do sucha, a sama jsem pokračovala do bratrova stanu. Byl označen malým erbem našeho rodu.
Vklouzla jsem dovnitř a s láskou se naň zadívala. V tu chvíli jsem si toho všimla. Nebyl sám. Vedle něj byla na lůžku i jaká si tmavovlasá dívka, tiskla se k němu a ze snu se slabě usmívala. Zarazila jsem se, a pocítila, jak mi vře krev v žilách. Ten zrádce! Jak mi to mohl udělat?! Ta coura nebyla nikým jiným než Sophií. Dcera Nibelungenů, našeho úhlavního nepřítele! Vyrazila jsem ven. Musela jsem se nadýchat čerstvého vzduchu.
„Paní Lynne?“ Zvolal Matyáš na mne.
Usmála jsem se. Nesmím na sobě dát nic znát. „Ještě spí“ odvětila jsem proto zcela klidným hlasem . „Nechtěla bych ho vzbudit. Počkáme, až bude celý tábor vstávat.“ „Když se pan Nathan vzbudil řekli jsme mu o té léčce Nibelungenů ,“ pokračoval Matyáš. Kníže mu visel pohledem na rtech. Matyáš si mezitím nalil plnou sklenici medoviny, přihnul si a pokrčil rameny. „Jenže pan Nathan nám na to úplně v klidu povídá, že o armádě ví, ale je taky ve vyjednávání s těmi smrdutými – omlouvám se, pane – Nibelungeny úspěšný.
Matyáš otřel z vousů zbytky medoviny. „A taky nám povídá, že se chystá do konce týdne vaším jménem, pane uzavřít mír, který by ukončil ten velký spor... no, tak nějak to aspoň teda říkal.“
Lynne přikývla „Tak jest!“
Nathan mne odvedl stranou, stiskl obě mé dlaně ve svých a tichým, chvějícím se hlasem se mi svěřil: „sestřičko, ani nevíte, jak rád vás vidím! Mám pro vás velkou novinu! Zamiloval jsem se!“ Nemusela jsem se ho ptát, kdo je ona šťastná! „Svým sňatkem se Sophií utvrdíme mír mezi našima otci! Naše znesvářené Země konečně odloží své zbraně a znovu nastane všeobecný blahobyt! Ach, sestřičko, mám takovou radost! Obejměte mě!“ Objala jsem ho. Nezaváhala jsem, a to i když mi do očí vyhrkly slzy vzteku a zoufalství. Jak já jen miluji svého bratra! A nějaká dívka lehčích mravů si dovolí mi ho sprostě ukrást! Pevně jsem stiskla bratra v náručí. Ne, nikomu nedovolím, aby mi vzal mého Nathana.
Kníže se zachmuřil. „Jednomu nerozumím, můj drahý Matyáši. Byl-li můj syn tak velice spokojen s dobrým vývojem vyjednávání s naším odvěkým nepřítelem proč z toho tak náhle vznikla otevřená válka?“
Matyáš zaváhal. „To je záhada i pro mě, pane, a co si pro všechny. Vím jen, že pan Matyáš sliboval mír a v táboře se hned druhý den na to objevil posel se zprávou. Pan Nathan si ji přečetl a hrozně zbledl. Všichni se zděsili. Až po chvíli nám oznámil, že nám Nibelungenové vyhlásili válku a ať se připravíme na útok.“
„Ale proč?“ Nechápal kníže.
Pouze Lynne znala ten pravý důvod. Ale mlčela. Jediné co řekla na Matyášovo jisto jisté tvrzení, že si Nibelungenové hledali záminku vždycky a teď ji asi někde náhodou objevili, bylo její obvyklé „tak jest.“ Ne Lynne nebyla právě upovídané děvče.
Nathan uspořádal oslavu na počest blížícího se smíru. Nechal z nedalekého města patřícímu Nibelngenům dovézt soudky s pivem a všechny mnohokrát ujišťoval, že nás doba temna definitivně opouští. Toho jsem využila. Tušila jsem, že večer přijde Sophie za Nathanem znovu. Počkala jsem na ni za bratrovým stanem.
Když mne Sophie zahlédla ztuhla, ale sotva si uvědomila, kdo asi jsem, usmála se a pomalým krokem ke mně došla. Všimla jsem si, jak je nádherná. Když jsem jí ráno viděla spící u bratra ve stanu, nevšimla jsem si její ohromující krásy. Už chápu co na ní Nathan vidí. „Lynne jste to vy? Konečně vás poznávám,“ oznámila mi. „Kéž bych o vás mohla říct totéž,“ sykla jsem. „Nathan o vás často mluvil“ pokračovala klidně jako by mou urážku ani nezaznamenala. „Vy dva jste na sobě citově hodně závislí, že?“ zajímala se. Neviděla jsem sebemenší důvod, proč jí odpovědět. „Ale obávám se, že jeho srdce teď patří mě. A jemu zase náleží to mé - “
Vlastně si to zavinila sama. Bleskově jsem vytáhla dýku z opasku a zabodla ji Sophii do hrudi až po vykládanou rukojeť. „Obávám se, že bych – alespoň tedy být vámi – netvrdila s takovou jistotou, čí je vaše srdce, „podotkla jsem s úšklebkem.

Její mrtvé tělo jsem odtáhla poblíž nedaleké vesnice. Doufala jsem že ji najdou brzy. Následující den došla Nathanovi listina. Ještě večer jsem za ním šla a žádala ho, aby se vrátil na náš rodný hrad, semnou a s Matyášem, jak nás žádal otec, ale odbyl mne jako někdo, kdo vyčkává příchod někoho milovaného a na ostatní nemá čas. Se škodolibou radostí jsem pak ráno zjistila, že na ni čekal. Bylo to vidět v jeho unavené tváři. Čekal na ni celou noc, chudáček můj malý. Marně. „Ještě ten den na nás zaútočili.“ Doplnil Matyáš a po druhé se doplnil prázdný korbel. „Měl by jste zmobilizovat armádu pane, jsem si totiž jist, že co nevidět vezmou útokem i vaše sídlo. Nás ovšem bylo zoufale málo. Ale váš syn a jeho nejvěrnější sami pobili většinu nepřátel. Dokonce i paní Lynne se chopila meče, ačkoliv jsem jí to zakazoval,“ blýskl pohledem po křehké dívce.
Kníže si povzdechl. „Lynne víte, jak nesnáším když se účastníte něčeho takového! Co kdyby se vám tam něco stalo? Přišel bych jak o syna, tak o dceru!“ „ Omlouvám se, pane“ zamumlala Lynne. „A... jak zemřel můj syn?“ Otočil se kníže od Matyáše. Matyáš doplnil, hlasitě si odříhl a zahučel: „To jsme bohužel neviděl, bil jsem se totiž s těmi Nibelungenskými psy – omlouvám se, pane – na koních. Měl jsem plné ruce práce s nimi, nebyl čas hlídati pana Nathana. Ale paní Lynne u toho byla.“
Lynne sním souhlasila. „Tak jest, pane. Všichni jeho blízcí byli pobiti a Nathan stanul před hroznou přesilou. Bránil se jako lev. Zemřel hrdinskou smrtí, tak jako jeho předci, jeho děd i jeho praděd. V bitvě. Jako muž!! Otřela si slzy, kanoucí ji po tvářích.
„Mrzí mne pane,že jsem tomu nemohla zabránit. Potrestejte mě, otče!“ Vyhrkla náhle a vrhla se před knížete na kolena. Ten se hořce však jen usmál a pomohl jí na nohy. „Nebudu vás trestat, vy za to přece nemůžete, dcero!“ Lynne se slabě ušklíbla jak jen se mýlíte, otče! Těsně před tím, než vypukla bojová vřava, jsem zachytila bratra za rukáv. „Stalo se něco, Nathane? Vypadáte tak nějak... zvláštně. Poznám, že není něco v pořádku, vždyť jsme spolu vyrůstali. No, tak, bratře, řekněte mi, co se děje? Je to kvůli té válce?“ Zajímala jsem se. Nathan zaváhal. „Sophie... je mrtvá!“ „A její otec si myslí, že vinu za její smrt neseme my. To proto nám vyhlásil válku. Nechápu to, Lynne. Miloval jsem ji. Kdo jen mohl... Jeho hlas se vytratil v zoufalství, které, ubožák, cítil. „A mně nemiluje te, bratře?“ Zeptala jsem se ho. Bratr se zasmál. „Samozřejmě že vás miluji, sestro. Ale trochu jinak, než jsem měl rád ji!“ To nebyla odpověď, kterou jsem chtěla slyšet. Než jsem ale stihla reagovat zabodla se do jednoho Nathanova vojáka sekyra a ještě než mrtvý s rozťatou lebkou dopadl na zem, pochopili jsme, že útok právě začal. Nastal zmatek. Krev, křik řinčení zbroje, cinkání zbraní... Vytrhla jsem Matyášovi jeho meč a i hned ho zabočila do těla nejbližšího nepřítele. Nemohla jsem přece zůstat uprostřed bitvy neozbrojená! Nathan vskutku bojoval jako lev. Každou přesilu, ať už byla jakákoliv, hravě zvládl. Bil se minimálně za tři muže. A v době, kdy ten nejtěžší nápor polevoval, jsem přistoupila ke svému bratrovi a zařvala na něj: „Vy sobče! Jak jen vás miluji! Jak jen vás nenávidím! S mými city zacházíte, jakoby pro vás byly jenom vzduch! Podívejte se na mě! Víte vůbec o tom, že vedle vás žiji, trýzněna svým hlubokým, bezmezným citem k vám?“ „Lynne... zarazil se Nathan. „ To ne. Tohle ne!“ „Ale ano!“ Zamračila jsem se. „Ovšem i má trpělivost s vámi není nekonečná. Tak mi konečně odpovězte, a prosím vás upřímně. Milujete mě? Odpovězte!“ Nathanův výraz ztvrdl. „Pouze jako sestru!“ „Sám jste si vybral,“ sykla jsem zlostně a zabodla mu meč do břicha. Hravě jsem porazila nepříliš pevný plech jaho brnění. Bratříček na mě zcela ohromeně hleděl. Tohle od své mladší sestřičky rozhodně nečekal.
Nathan zalapal po dechu a klesl těžce na kolena stále se tvářil tak nevěřícně, až mi ho bylo skoro líto. Mezi prsty mu protékala jeho vlastní šarlatová krev. „Takže Sophii... jste zabila vy...“ Přikývla jsem a pohladila bratra po plavých vlasech. „Ano, Nathane, udělala jsem to – pro nás. Ale vaše volba byla bohužel jiná. Omlouvám se vám jen, že to muselo skončit takhle!“ Odmlčela jsem se a hleděla na něj. „Nebojte se, u otce připomenu vaše vysoké kvality v boji. Zachovám vaši čest. Budete hrdina.“ „Lynne... zašeptal a padl na bok do zakrvácené trávy. Otřela jsem čepel meče o rukáv. Zase se blyštěla, stejně jako když jsem meč vytrhla Matyášovi z opasku. Ani jsem se na bratra neohlédla. „Už ne, Nathane,“ odtušila jsem temně. „Už ne. Svou šanci jste měl.“

Ticho které nastalo, náhle přerušil táhlý zvuk rohu. Kníže vyskočil na nohy. „To budou Nibelungenové! Tak brzy?...zaúpěl. „Všichni muži, co unesou zbroj, na hradby! Rychle!“ Křikl na Matyáše, který odhodil pohár medoviny a vyrazil z komnaty vykonat pánův příkaz. Kníže se otočil k Lynne: „Dcero, nechci abyste bojovala. Jděte se ukrýt do podzemí. Nechci ztratit i vás. Vy jediná jste mi zůstala. Mám vás rád Lynne.“ Dívce zvlhly oči. „Také vás mám ráda, otče!“ Když odcházela do úkrytu, uvědomila si, jak hluboce si přeje, aby i otec padl v bitvě. Ona by se pak stala vládkyní celého panství. A jednou pro vždy skoncovala s Nibelungeny . Ne, smrt otce má ještě čas. Zatím ještě nedělá problémy. I on ovšem dostane svou šanci. Lynne se ušklíbla. Uvidíme jak se zachová.