Nelogické já

Jedu na horské dráze vlastního života, jsem v bodu těsně před vrcholem, ještě ne na a zaplať Pánbů, že ne za. I když poslední dobou se někde ve skrytém zákoutí mé mysli objevuje tichá myšlenka, že vrchol mého života už tu byl, jen já hloupá nepoznala, že to bylo to „ONO“. A tak spíše doufám, že kýžený vrchol teprve přijde. Jen proč mám sakra ten neodbytný pocit, že lístek, co jsem si koupila u té chemické blondýny v kase u vchodu, byl na ruské kolo???
Každý den zkouším znova začínat žít, i když ve většině případů jde jen o pouhé přežívání. Stále pevně věřím, že jednou, jednou se mi to povede, jen se ale mi zdá, že je to čím dál tím těžší. No schválně, zkuste si začínat pořád znova, když vám je o 10-20-30 let víc a máte taky o 10-20-30 kilo víc a k tomu ještě dvě děti a manžela, který dost často zapomíná, že je váš manžel a ne zaměstnavatel a zaměstnavatele, co má pocit, že jste jeho majetkem...
Zkuste si začínat pořád znova po té, co jste si objevili první šedé vlasy, jež se z počtu dvou až tří kusů rozmnožily na stovky, které pokrývají pokožku hlavy v místech, kde se obvykle vlasy nachází, na druhou stranu raději vlasy šedé, než mít v daných, výše jmenovaných, místech pleš, že ano? Dále tu máme první vrásky, bolavé klouby a tak podobně...
Zkuste si začínat pořád znova, když jsou vaše prsa čím dál víc přitahovány neodbytným zákonem o gravitaci. Ať jde Newton do háje, to nemohl vymyslet něco užitečnějšího??? Děsím se okamžiku, kdy se má ňadra setkají s pupíkem a rozhodnou se tam už navždy zůstat, v okamžicích, kdy si rozepínám podprsenku si teď jedno druhému řeknou: "Tak čau, já padám..."
Nějakým záhadným způsobem se z mého těla vytrácí lehkost a elegance, a to prý platí jakýsi zákon o zachování energie a hmoty. Mně energie z těla záhadně mizí v časoprostoru a cizí hmota záhadně přibývá, především v naprosto nevítaných oblastech. A taky odnikud. Jakože zachování hmoty a energie převedeno na mizící energii a přibývající hmotu? Raději bych byla pro obrácený směr, nemáte někdo u sebe, čistě náhodou, polarizátor?
Ale na druhou stranu, jestli ono to všechno nebude tím, jak se mi krátí noci, co noci, spánek se mi zkracuje. Večer dodělávám, co jsem nestihla během dne a ráno? To už jsem zase brzy vzhůru. Ležím v posteli, oči dokořán a říkám si: "Vole, proč nespíš? Máš ještě na vstávání čas, ještě je brzo!" Jenže mozek se už vzbudil a začíná prudit - co jsem nestihla, neudělala, měla udělat, zapomněla (a toho je pořád víc a víc). Postupující HOSIP nabírá na intenzitě, vytvářím si seznamy a seznamy seznamů, seznamy seznamů seznamů, které pak houfně nějakým nedopatřením mizí a já je nemůžu najít, to asi ti trpaslíci....
Postupně přicházím na to, že mi v hlavě zůstávají zcela nepodstatné, nepotřebné a nedůležité blbosti a informace nutné k práci a životu mizí. Tak třeba tuhle, koukala jsem se u žehlení s dětmi na pohádku, dodneška vím, že tam hrál Viktor Preiss čerta a kouzelným způsobem řekl: "Není čas, není čas, není čas...", ale co jsem měla vyřídit v notářské kanceláři... Ach jo! V brzké době bude má skleróza totálně neslučitelná se životem, jo teď se mi vybavil vtip, kdy sundají policajtovi sluchátka a on zemře, všichni se diví proč, až jednoho napadne poslechnout si, co že to poslouchal za hudbu a ze sluchátek se ozve...Nádech… Výdech...Nádech...
No, a tak žiju a v lepších chvílích si myslím, jaká to je paráda, že jsem zrovna někde u vrcholu té mojí horské dráhy a že neprší, i když se děsně děsím okamžiku, kdy přejedu vrchol a začnu strmě padat dolů. Vážení, a že to bude sešup. To když se takhle rozjede vozík s do-centkou a jak nabere při klesání stoupající rychlost, no, co vám budu povídat /nevíte někdo, kde má vozík horské dráhy brzdu?/. V těch horších chvílích si říkám, proč já, blbá, jsem sem vůbec lezla, když je mi na kolotočích vždycky zle a zvracím.
Každým dnem ve mně sílí pocit, že jsem jenom výplod chorého mozku, pokusný králík v laboratoři, který je dost inteligentní na to, aby věděl, že dělá chyby, ale jeho inteligence už nepostačuje na to, aby se z vlastních chyb poučil. A tak se zase a znovu a opět vrhám do všeho po hlavě a bezhlavě, pak toho přinejmenším lituji anebo taky proklínám okamžik, kdy mně daná zhovadilost vůbec napadla a sebe, že jsem byla navíc ochotná ji realizovat.
Ačkoli se snažím utěšovat, že pořád ještě je dost času na všechno, co jsem nestihla a stihnout chtěla, dost času na všechna jednou a až, občas se mi zdá, že někde v dálce začínám slyšet tichounce tikat hodiny, no, zaplať Bůh, že neslyším odbíjení...