Proměny

Už prožil jsem citů
za svůj život dost,
pár pěkných vztahů
i chvilek pro radost,
však v pravou lásku z románů
nevěřil jsem již.

Se samotou sezdaný,
na okně z pochyb mříž,
lákal jsem už roky marně
lesní víly k tanci,
chtěl spatřit průsvit jejich těl,
tu bledou eleganci,
a dny mé plynuly si
v plytkém rozmaru...

Náhle zjevila ses Ty,
zrozena dálkou
v modrém oparu.
Tvé verše hřejí
a slůvka ze vzkazů,
tak výživná a chutná,
zapadají do mých,
už končí éra smutná,
zas život ve mě touhu dých.

Stojím tu náhle v úžasu
a city z prachu zvedám,
ba i šťastný smích,
zas láska duši hřeje
a tají sněhy v závějích.

Od té chvíle
v zrcadle se neznám
a neklidu jsem pln,
když píšu dějů seznam,
co ještě stihnout chci,
než zubatá si
na soud poslední
zlehka přichrastí.

Až předložit mi bude chtít
účet s mými činy,
možná nepozná mě ani.
S Tvojí rukou v dlani
už budu někdo jiný.