Autobusová etuda

Prachy nejsou všechno, ale bez peněz do hospody nelez, zvlášť když jste takový kořala, jako já. A tak vezmete každý džob, který se vám přichomýtne. Jednou za mnou přišel můj dobrý kámoš Kuba Rybízek. Dlouho jsme se neviděli, tak jsme se pustili do basy Braníků a povídali si a čuměli na telku. Televize nám dělala spíš kulisu než právoplatného společníka. Toho nám po nějakém čase začala dělat dobře vychlazená láhev českého rumu.
Až přišla řeč na práci. Tak povídám, že momentálně se plácám na podpoře, která je menší než politikovo svědomí.
„Ty vole Bobe. Žádnej strach. Já ti džob seženu.“ Utěšoval mě Kubajz a lupnul do sebe panáka pálenky.
Vypadnul kolem jedné ráno. S tím, že jestli by se ještě opozdil, tak mu manželka nacpe koule do mixéru.
Další den mě probudilo slunce prosvítajíc dírou v roletě. Dopil jsem pivko, co mi větralo od včera a na Kubajzůb slib sem si ani nevzpomněl.
Jednoho večera mě s každodenního zevlování vyrušil telefon. Byl to Jakub.
„Čůs Bobe. Tak pro tebe mám tu práci.“
„Jakou, kdo volá?“
„No Kuba, ty vole probuď se s té kocky a poslouchej. Přece jsem ti slíbil, že ti něco seženu.“
„Hej, zdar. Práci řikáš. Jo už si vzpomínám. Super, povídej.“
„Hele, umíš řídit auto, že?“
„Jasná věc.“
„Paráda. Teď mi umřel kámoš. Přejel ho autobus.“
„Ježiš Kubajz, to je mi líto. Mám ho odvést na krchov, proto se ptáš, jestli mám řidičák?“
„Ne, ne. Víš, on to byl spolupracovník. Řidič autobusu. Přejel ho jeho vlastní, když ho ožralý čistil. Měl ho zaparkovaný na takovém mírném kopečku a zapomněl ho zabrzdit.“
„Ty vole..“
„No jo. Jenže hádej, kdo teď bude mít jeho džob.“
„Tak to netuším.“
„No přece ty vole.“
„Ty vole Kubajz, já o řízení autobusu vím úplný hovno. Ani nemám papíry na takovou obludu.“
„Hele žádný strach. On starej Kropáček jezdil ranní linku a ještě byl věčně nalitej. A o papíry si nedělej boba. Všechno jsem už zařídil. Zítra ráno se stav. Dáme pár pivek a zkušební jízdu. Všecko bude v cajku.“
„No dobře. Dík. Ale jestli někoho zabiju a půjdu sedět, tak ti udělám s prdele větrník, až mě pustí.“
„Žádnej strach kámo. Zatím zduř.“
„Měj se.“
A jak řekl, tak se stalo.
Pak šlo vše ráz na ráz. A už sem seděl v „pilotní kabině“ Karosy B 731 jak mi bylo sděleno.
První den se mnou jel Kuba na zkoušku a ukazoval mi trasu, kterou budu jezdit. Nebyla to dlouhá trasa. A jezdil sem od půl páté ráno, tak na silnici nebyl skoro žádný provoz. Pohodička.
Za volant na ostro jsem si sedl po třech dnech usilovného tréninku s basou piv a nočního ježdění. Když na to teď s odstupem času vzpomínám, je s údivem, že jsem si vůbec něco zapamatoval. Nebo že nás nechytli fízli. Nebo že jsme neskončili někde ve škarpě. Zvlášť teda první jízdu, kdy jsem si spletl jedničku se zpátečkou.
Tak či onak měl jsem práci. Dokonce i slušně placenou.
Po pár jízdách mi už otrnulo a stal se ze mě hotový pirát silnic. Autobus měl občas problémy s topením, tak jsem se zahříval termoskou se svařákem, který jsem si doma připravoval. Zvlášť vymazlené bylo rádio, které žralo kazety i cédéčka. Poslouchal jsem jak Mozarta, Smetanu, tak i rock a punk. No co mi přišlo zrovna pod ruku.
Dále bych se chtěl věnovat své vesměs stálé klientele.
Byla tam kartářka Linda, uhlazená dáma s vytříbenými způsoby. Jednou mi vyložila osud. A řeknu vám, nebyl to vůbec pěkný osud.
Pak tam byli dva dělníci. Jožka a Fero a jejich šéf, kterému neřekli jinak, než šéfe. Nebo ten zmrd starej, když zrovna nejel.
Dále nějaký podivínský mladík s kapucí. Sedával pravidelně vedle seriózního postaršího pána. Občas sem v zadním zrcátku zahlédl onoho pána dávat klučinovi ruku na stehno.
Ještě tu byl můj jmenovec, slepec Bob. Dvoumetrový Petr a plachá a bláznivá Pavla. Párkrát přišla do čekárny na kafe a zdála se mi docela fajn. Ještě nešikovný Robin a cikán Pedro.
S posledním jmenovaným se stala taková příhoda.
Jednou přestal jezdit a Fero z Jožů si na něho vzpomněli.
„Ty Fero, znáš Pedra?“
„Ten morgoš, co s náma jezdil?“
„Jo.“
„Nějakou dobu sem ho neviděl.“
„Jo. On je totiž u filmu.“
„Ale piču.“
„Fakticky.“
„Našli ho lidi z Barrandova. A Pedro se jim zdál jako dobrý kandidát do nějakého béčkového westernu.“
„Vždyť já ho ani nikdy neslyšel mluvit. Umí vůbec česky?“
„Nevím. Jenže prý vypadá jako perfektní mexický přistěhovalec.“
„Hm. Teď vezmou k filmu kdejaký odpad.“
„To kurva.“
Pak oba chvilku mlčeli. Až ticho přerušil zase Jožka.
„A viděl si tu novou prcinu v kantýně?“
„Ne.“
„Tak ta je má jak dva přepuštěné balóny.“
Dál už sem rozhovor neposlouchal. Za pár dní se o Pedrovi bavili znova.
„Ty kokot Jožo. Počuvaj. Pamatuješ, jak si mi řikal, že Pedro se dostal k filmu?“
„Mnó.“
„Tak příští týden má funus v Praze. Bude tam kopa morgošů. Víš jak, celebrita.“
„Hovno, co se stalo?“
„Přišel na plac a místo repliky zbraně měl opravdivý kvér. A jak měl scénu, kdy po někom střílel. A tak to tam začal šit těma ostrýma, rozumíš. Všichni si polehali, tak se nikomu nic nestalo. Akorát chudák Pedro to schytal od kulky, která se odrazila.“
„Ale hovno!“
„No fakt!“

Později jsem se dozvěděl, že cikán Pedro vůbec nebyl cikán, ale opravdu Mexičan. A odjel zpátky do Mexika už v době, kdy přestal jezdit autobusem.
A se mnou to šlo taky z kopce. Jako první letěl Kuba. Za co jiného než za chlast. Já jsem odešel chvilku po něm. Protože se začalo pátrat, jak sem se tam dostal a zajímali se ještě víc o moje ne tak úplně legální papíry na autobus.
Teď sem zase šťastně na podpoře. Ale byla to sranda vozit lidi.

KONEC