Píseň

Píseň


Byl jsem onehdy na koncertě. Skupina několika málo lidí s několika málo nástroji mi z jeviště svými hlasy ( mimochodem, velice krásnými hlasy) zprostředkovala zájezd. Přenesla mne, za drobný peníz, až do Ameriky.
Do Ameriky o níž čtu a slyším od mládí. Do dávné Ameriky černých otroků a plantáží. Do Ameriky, kde se černá záda hrbila od slunka do slunka na velikých polích s bavlnou či třtinou. Do Ameriky, kde se lidé scházeli v kostelích, aby si zazpívali a poslechli si z úst pastora slovo Boží.
Seděl jsem a poslouchal krásný zpěv a jako bych se odhmotnil a přesunul jinam.

Cítil jsem na svém těle sluneční žár. Na zádech mne pálily stopy dozorcova biče, na nohou dřely okovy. Má ruka jakoby svírala svými mozoly nástroj. Šel jsem polem a slaný, štiplavý pot mi stékal do očí. Přesto se mi na rty drala melodie. Začal jsem si ji broukat. Bylo mi to však málo. Najednou mi z úst vytryskla píseň. Byla to píseň o tom, že jednou skončí má lopota a já přijdu do nebe. Tam budu mít vše o čem teď jen sním. Ženu, děti, velký dům a také to hlavní, svobodu. Budu moci jít, kam budu chtít. Budu moci říkat, co chci. Nad mými zády nebude svištět bič a mé nohy nebudou svázány okovy.
Šel jsem polem, pracoval a zpíval. Když jsem nabíral dech, slyšel jsem, že mí bratři také zpívají. Zpívají o stejných věcech, jako zpívám já. Ti, kdo jsou na dohled i ti, které nevidím. Hlasy se ozývají ze všech stran. Zpívá celá plantáž. Zpívají vedlejší plantáže. Zpěv se nese celým krajem. Zpívá celá země. Zpívají o tom, bez čeho se nedá žít, ale jen se přežívá. O lásce, míru, víře a svobodě.


Šel jsem z koncertu a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil realitu. Poté, co jsem se probral, zjistil jsem, že díky té písni se malinko, možná ne na dlouho, změnil můj pohled na svět, v němž žiji. Na v]ěci, které jsou pro mne samozřejmostí. Zdálo se mi, že si je lépe uvědomuji a více si jich vážím.
Myslím si, že to, jak se lidé mají, jak žijí, z čeho mají radost a co je trápí, se nejlépe pozná z toho, co zpívají. Z jejich písní.