*Neobvyklý císařský řez*

Celý operační rituál se měl odvíjet jako vždy jindy: prvorodička čtyřicátnice, zarouškovaná na operačním stole, zatím ještě bez narkózy. Za hlavou nastávající maminky je připraven k intubační narkóze mladší sekundář, silně krátkozraký, obrýlený tlustými skly.

Stojím vpravo od rodičky již se skalpelem v ruce, naproti mně druhý z mých mladších asistentů, vedle mě naše nejzkušenější instrumentářka Růžena. Poněvadž novorozenecký lékař už prý k nám spěchá, kývnu, aby se začlo s narkózou. Pod vlivem narkotické směsi, vstřiknuté infuzní jehlou do krevního oběhu, ztrácí pacientka vědomí a tím i vnímání bolesti. Současně se tím přeruší funkce dýchacích svalů a dýchání se ujme automatický přístroj. Mezitím ovšem musí narkotizér, když maximálně zaklonil hlavu pacientky, obratně zavést do její dýchací trubice elastický tubus, který pak napojí na automatiku. To trvá zpravidla půl minuty.

K mému velkému údivu však vidím, že se tubus ani opakovaně nedaří zavést! Abych narkotizéra nevyvedl z rovnováhy, zeptám se ho jen tak ledabyle:
„Máš nějaký problém ?"
„Zřejmě se jedná o ztuhlou krční páteř, poněvadž vůbec nejde zaklonit hlava¨, zní jeho dosud klidná odpověď. Po prodýchání kyslíkem to zkouší znovu a znovu.

Přemýšlím co uděláme, kdyby se intubace opravdu nezdařila. Dříve jsme po léta používali éter. Uvidíme ! Současně si uvědomuji jak utíká čas...

Nešťastníkovi začínají vyskakovat na čele perličky potu a brýle se mu zamžívají. Po dalším nezdařeném pokusu na mě vrhne zřetelně zoufalý pohled s nevyslovenou otázkou: co teď ? „Jen klid a pokračuj éterem!", chci mu upevnit zbytek jeho sebevědomí.
V zápětí toho ale lituji. S hlubokým vzdechem si totiž sejme zamžené brýle a smutně se na mě podívá svýma krátkozrakýma očima: „Je mi líto. Éter neovládám, to po mně nemůžete chtít!“ odpoví zahanbeně.

Cítím se zrazen... Je to vůbec možné? Ve spáncích mi buší krev... Jak to, že neovládá éter? Pod rukama cítím pohyby plodu a silně si uvědomuji co je to zodpovědnost ne za jeden, ale za dva životy !
„Éter znám jen teoreticky, ale nemám v tom naprosto žádnou zkušenost", zdůrazňuje omluvně. „Navíc je to nemoderní a zastaralá, opuštěná metoda", schovává se zoufale za zeď argumentů.

Nechci a ani s ním teď nemohu diskutovat, zato však slyším svůj vnitřní hlas :
„Ale JÁ ji ovládám!" Jakýsi druhý ve mně mu odporuje : „To ti TEĎ nepomůže! Přemýšlej raději, kdo ještě..?
Už vím ! Vždyť náš dětský lékař, který tu každou chvilku musí být, ten tu před mnoha lety praktikoval a éter tedy ovládat musí !¨

Ventily kyslíkového přístroje vyklepávají prchající čas a nožky plodu opakovaně zavlní kůží břicha, čekajícího na můj skalpel. V duchu vidím mého bývalého šéfa, jemuž jsem několikrát asistoval při této operaci, kterou nám mistrně předvedl v místním umrtvení jako východisko z nouze, když se z nějakých důvodů nedá použít obvyklé narkózy.

Nečekám déle. „Růženo, prokain do stříkačky, ale rychle !!" Vytřeští na mě oči, ale rozumí a hned vše organizuje. V tu chvíli vím, že MOTOR, který dosud nenaskočil, PRÁVĚ NASTARTOVAL ! Husarský kousek -říkám si- neboť by se mi povedlo něco, co jsem předtím sice vícekrát viděl, ale nikdy dosud samostatně neprovedl. Tímto zajistím jen začátek operace, pokračovat se musí éterem, poněvadž místní umrvení není pro operantku zrovna moc příjemné.

Věřím, že můj tichý „trumf" z dětského oddělení to zvládne tak, jako bych to dělal já sám! Ten dobíhá právě když už přestřihuji pupečník nového občánka.
„Jozefe, sedni, prosím, k narkóze, kapej éter a na nic se neptej !" usměrním ho okamžitě. Udiveně a nevěřícně se na mě podívá, takže musím energičtěji: „Myslím to vážně, dělej, prosím !“

Křičící a mrskající se nový život podávám dětské sestře a mého neúspěšného narkotizéra uvedu v pohyb kývnutím, aby se ho ujal.Tím vším se mi velmi ulevilo a cítím se už zase plně ve svém živlu. Cítím lehce omamující zápach éteru a je mi náhle do žertování: „Dětskému lékaři přece také neškodí, aby si zopakoval něco z dřívějška !?"

Ten mě ale asi vůbec nevnímá, pečlivě totiž zkoumá hloubku narkózy na očích té, co se právě stala matkou. Vybírám si za další terč mého mladého asistenta: „Dnes máme den, kdy každý děláme něco jiného než jsme chtěli, Mirku, nemyslíš ?"

„Na mě to ale zatím neplatí !" odpovídají mi jeho šibalské oči nad bariérou ústní roušky. Určitě je rád, že pro něho dosud jede vše po starých kolejích a to mě přivádí na novou myšlenku: ten hoch přece nemůže věčně jen asistovat..!?

Zbývá už jen došít břišní stěnu. Můj bývalý primář mi kdysi v tomto stadiu operace vtiskl neočekávaně svůj jehelec se slovy „pokračuj dál sám!" a odešel bez dalšího komentáře k vedlejšímu operačnímu stolu. Dodnes vím jak mi to tehdy posílilo moje teprve vznikající operatérské sebevědomí!

Rychle se rozhodnu: „Mirku, pokračuj dál sám!“ a předávám mu svůj jehelec.
Překvapený adept: „Myslíte to vážně?“
„Samozřejmě. Naprosto vážně!“
Odstoupím od stolu a s uspokojením přehlížím jak jsou moji všichni mužští spolupracovnící zaujati svým neobvyklým pracovním zařazením.

Nový světoobčánek, teple zabalen v náručí dětské sestry, začíná vrnět a mně je tak nějak obzvlášť dobře: jsem totiž právě teď hrozně rád, že se mým povoláním stalo porodnictví !