Stýskání

Už nevím, co psát,
všechno je marné,
dopisy, básně,
už je to trapné.

Slzy teď často
zkrápí mou tvář,
velice snadno
propukám v pláč.

Stesk můj je větší
než byl kdy dříve,
si ode mě vzdálen
daleké míle.

Nezvládám dále,
bez tebe žíti,
nestačí mi
stále jen sníti.

A čekat věčnost,
než se uvidíme,
vzpomínat na všechny
strávené chvíle.

V bezradné lásce,
jak ve vodě tonu,
je to to jediné,
co dělat mohu.

Toužím tě vidět,
chci tě líbat,
a tvoji přítomnost
stále jen vnímat.

Pouhé to představy,
zdánlivá iluze,
už zase přemýšlím,
už zase žiju sen.

Až se pak probudím,
praští mě realita,
přetvářku nahodím,
vnitřně však - budu zbita!