Hrad

V olověných mračnech, mezi klíny,
přízračný slunce vrhá svit
na bílé zdivo hradní zříceniny.
Něco se chystá, prazvláštní je klid

Úplné ticho, jako před bouří
Paní nás na svém sídle vítá
Mihla se v okně! Oči zamhouřím
Všude je přítomná, však stále skrytá

Vědí to ti, co v zdiva klíny,
(o kultu zla nic netušíce)
oděni v kouzelnické pelerýny,
do hvězdy vlepují černé voskovice?

Zmizelo slunce, s ním i divný klid
Poslední poutníci se do vsi vrací
Divoký vítr, rychle stan postavit
Kdesi v dálce hrom zaburácí

Na černém pozadí, zdobeném háky blesků
dál k nebi ční pomník dávné viny -
Věž bílá v hrůzostrašném lesku,
spíš střep její zříceniny

Proč pořád nejde? Měla by jít,
když vstoupil jsem za ní do těch bran
Ve stanu ležím, pryč je můj klid
Uvnitř už strachem zcela rozežrán

A hlas z hrobu volá moje jméno
Pařát, co právě prosek stan,
od krku zvolna sjíždí po rameno
S ní v objetí, k smrti jsem přichystán

VSTÁVEJ, UŽ JE RÁNO!

Schůzka s hraběnkou...vzpomínám matně
Rychle se prsty štípnu do líce
Několik rudých skvrn na trženém plátně
Je ráno!Živý jsem na hradě ČACHTICE