Na starém městě

Procházel jsem se jen tak starým městem,
potřeboval jsem si vyčistit hlavu.
Odpočinout si od všech a všeho.

Občas jsem se zastavil a díval se na
všechny ty domy, ve kterých se po staletí
odehrávaly nejrůznější lidské osudy.

Uklidňuje mě ta krása staré Prahy.

Studený vítr se mi opřel do zad,
jako by mě chtěl popohnat kupředu.
Nedal jsem se a vzdoroval mu,
docela úspěšně, myslím.

Začalo hustě sněžit.
Dnes není vhodný den na procházku,
pomyslel jsem si.
Zima prostě dává jasně najevo,
že je tady a nehodlá dlouho odejít.

Mráz, ten věrný a zlomyslný
společník zimy se mi otřel o tváře
a vzal mě za ruce.

Dal jsem si tedy ruce do kapes
a šel pořád dál.

Až svařené víno mě
vytrhlo z mých myšlenek.
Zvedl jsem hlavu a uviděl
malebnou restauraci, ze které se linula ta omamná
vůně, skořice a hřebíčku.

Vešel jsem dovnitř a posadil se ke stolu.
Požádal usměvavého číšníka a svařené víno,
vyndal jsem z kapsy tužku a na zmuchlaný
papír ještě zmrzlou rukou napsal těch několik vět, které právě čtete.


Napil jsem se svařeného vína
a díval se přes okno, jak venku nádherně sněží.

Praha se přikrývala sněhem jako bílou
peřinou a já si řekl, že ten dnešní den
měl přeci jen smysl.