Ve vlnách divokých, životu napospas

Klidnými vodami času
život v lehkosti
někdy se prochází,
jindy pak živly bouřící
s obřími vlnami
předzvěstmi vleklých jsou nesnází.

Chvíli nahoru, pak dolů zas,
toť úděl náš a žití nejčastější směr.
Toť osud dědictvím nám daný
prý kýmsi z vyšších sfér.

Hukot a svist
soukromých vichřic,
pak často nás deptá
jak vzteklý biřic,
co štěstí nám nepřeje,
i láska zmírá,
zas všechno drásá nás
v rovině všehomíra
jak trny černoněžné růže.
Však co s tím vším,
teď babo raď,
našinec jen zmůže?

Nezbývá, než zatnout zuby, člověče,
bojovat a vypnout hruď,
zas zvednout směle hlavu,
za to pochválen životem pak buď.
Žes vytrval a našel zase klid,
víru v sebe, pokoru a lásku,
abys sny své mohl šťastně snít,
cíl vesmírné cesty naplnit.

Tak ať k dalšímu boji
nechybí ti síla!
A pomni, že soudný den
svou navštívenku
předem neposílá...