*Jak to tehdy vlastně bylo...?*

V prostředí, kde se rodí nový život se také rodí a formuje nastávající ženský lékař. Práce na porodním a operačním sále spolupůsobí vytvářet osobnost a charakter pozdějšího odborníka na ženské nemoci
» autor: Tomáš
Není náhodou, že mladý adept ženského lékařství bývá z počátku své výuky zařazen zpravidla na porodnici. Tam je totiž budoucí gynekolog a porodník doslova od prvého kroku konfrontován s tvrdými realitami, aby si důrazně uvědomil o co v tomto oboru vlastně jde.

Nejprve je to realita bolesti, která ho akusticky uvítá z dálky dříve než ještě vůbec na porodní sál vstoupí. Tuto bolest prožívá často a současně více rodiček v různých porodních fázích. Jsou přiváženy s bolestmi a strachem, co některé statečně nechtějí dát najevo.

Bolesti a strach způsobují, že jejich dosavadní zevnějšek se tu stává bezvýznamným a nedůležitým: na make-up není čas, vlasy se jenom zběžně načechrají a kroužit po sále v neatraktivní noční košili, navíc ještě krví potřísněné, není ani moderní ani elegantní...

Dalším jevem -zdálo by se optimistickým a nemající obdoby v žádném jiném lékařském oboru- je tu fenomen rodícího se nového lidského života. Ale pozor! Za každým takovýmto lidským prvopočátkem stojí v jeho pozadí současně i jeho negace - smrt! Ta čeká na každou neopatrnost, neznalost, nezkušenost, málokdy nedbalost někoho ze spoluúčinkujících, aby svíčku života zhasla dříve než se jasně rozzáří.

Je to nesmírná tíha zodpovědnosti, která dělá tento obor tak nesnadným, že mnozí brzy odcházejí z jeho výuky, kdy se nesmí ztratit přehled v této někdy chaotické směsi bolesti, strachu a zodpovědnosti za ještě nenarozený život a současně také za život té, která jej právě daruje.

Bolesti v ustrašených očích rodiček, kterým děláš jediného společníka, tě nejenom žádají, ale doslova nutí, abys jim pomohl hned teď, co nejrychleji! A ty, který s nimi jejich pocity sdílíš, pomáháš pohledem, dotekem, stiskem ruky, pohlazením, setřením potu z čela, uklidňujícími slovy.

Ale to vše nestačí. Ty musíš všechny své duševní i fysické síly zaměřit k dosažení jediného cíle, totiž zachránit rodící se nový život a současně odvrátit všudypřítomnou smrt. A to tak, aby utrpení ženy, která se ti v důvěře odevzdala, bylo minimální. To vše jsem taky zažil a prožil. Moje denní porodnická činnost byla kombinována několika stejně intensivními nočnímí službami během týdne, bez nároku na náhradní volno.

Pokud se na druhý den operovalo a na porodním sále se právě nic nedělo, tak jsem z nedostatku času někdy ani nenasnídán, neoholen a neosprchován musel asistovat při operacích. Pro mne -tehdy začínajícího sekundáře- to znamenalo několikahodinovou fysickou námahu, i když mi byl přidělen poměrně jednoduchý úkon: držení háků, kterými se rozvírá operační řez. Pochopitelně jsem musel sledovat co a jak se operuje, abych mohl pro svou pozdější samostatnou operační techniku „odkoukat" co se dalo.

Ovšem každá probdělá noc a to, že jsem musel soustředěné nahlížet krátkým operačním řezem do hloubky asi dvaceti centimetrů, to vše ponenáhlu přivodilo, že mi poznenáhlu unavovaly a ochabovaly oční svaly a já náhle viděl vše dvojitě, což přešlo do několikavteřinového spánku, ze kterého mě operatér probudil tím, že mi energicky klepl přes prsty a povzbudivě zvolal: haló, mladíku nespat !! Při vaginálních operacích to bylo pro asistujícího ještě horší, když musí stát trvale až dvě hodiny v pravoúhlém poloúklonu, zatímco operatér sedí.

Každých čtyřiadvacet hodin k nám přicházely nebo byly přiváženy pacientky, někdy se záhadnými nálezy, s obtížně rozluštitelnými příznaky a s rozličnými životními osudy. Lidské tělo, pro nás zčásti i dnes „terra incognita¨, nás denně překvapovalo až uvádělo v úžas.

Jak nemocnice, tak i naše oddělení bylo jevištěm velkých citů i pocitů. Odehrávala se tu často dramata. Odhalovalo se spektrum lidského života. Od narození až po smrt. Někdy v krátkosti pouhých několika vteřin. Proto je naše povolání tak fascinující jako málokteré jiné.

Ale kdo z nás mladých adeptů prokázal na porodnici a na operačním sále, že má silné nervy a je i fyzicky zdatný, tomu se posléze jakoby za odměnu začly otvírat dveře do lékařského oboru, bohatého na někdy až neuvěřitelné a tragické zážitky, skoro vždy spojené s úzkostmi o jemu svěřený život pacientky, rodičky nebo jejího novorozeňátka.

Na to se nezapomíná po celý život...
Tipů: 21
» 03.03.12
» komentářů: 17
» čteno: 1224(20)
» posláno: 0


» 03.03.2012 - 19:52
Víš přála bych si by všichni lékaři měli doST sil a citů jako ty!Poklona nechávám ST...a mizííííím:)
» 03.03.2012 - 19:59
ST Nádherné počteníčko. Děkuji a vzpomínám na krví potřísněnou košili...... :o))
» 03.03.2012 - 20:28
Krásně napsáno.. kéž by každý lékař takto uvažoval a takto se choval..
» 03.03.2012 - 20:57
Myslím, že každý kdo je zvídavý, v tom svém oboru najde řadu zajímavých věcí. U doktora jako si Ty je předpoklad, že setrvá u oboru a v tom se postupně zdokonaluje. Já se o to taky snažím a mám to štěstí v neštěstí, že jsem jako Američan co mění obor třikrát za život. Takže vím jak se klepeš pod proudem, jak bolí řez cirkulárky a jak hoří stavba. Díky cestování vím jak to může vypadat jinde. Tak vlastně nevím zda bych kdybych mohl měnil. Možná na chvíli, jak je ostatně mím zvykem. Jinak zase za T tak taky něco napiš hůř abychom měli šanci. Ha ha...
» 03.03.2012 - 21:06
Paulmatthiole
Empatie je důležitá v každém oboru - dokonce i v bojových uměních, jakkoliv to tak nevypadá. Absence empatie svým způsobem degraduje i načerpanou odbornost..., ST.
» 03.03.2012 - 22:18
Jen nám dále piš o své profesi!
» 04.03.2012 - 07:42
Omlouvám se za gramatiku komentu. Již mi nejde do něj vstoupit?
» 04.03.2012 - 13:24
Píšeš poutavě a zajímavě.Tak reaélně líčíš podrobnosti, že mám strach, aby na mě nepřišly porodní bolesti.ST***
» 04.03.2012 - 23:24
Mám ráda Tvé postřehy z "druhé strany". Já si po přečtení uvědomila, že jsem si ani u jednoho porodu nepřipouštěla, že by snad něco mohlo dopadnout nedobře. Asi nás budoucí maminky touha po tom mrňousovi před tímto strachem chrání... nebo alespoň u mě to tak fungovalo :-)
» 05.03.2012 - 07:47
Mám ráda tvé úvahy a povídky. Těším se na další *
» 05.03.2012 - 09:52
...úvaha?
Bral bych to i jako úvodní vystoupení na besedě porodníka s adeptkami rodičovství. Z výpovědi vyzařuje odbornost, odpovědnost i láska k profesi. A souhrn (asi nejen) těchto atributů dělá pak z "doktora" lékaře a přítele v bolesti.
» 05.03.2012 - 10:46
umělec2: Ale ano! Múžeš kolikrát chceš :-)
» 05.03.2012 - 10:51
jc senior: Vím, že to je vlastně vzpomínka a do rubriky ¨Úvaha¨ jsem to dal z rozpaků, poněvadž jsem žádnou jinou vhodnou kategorii nenašel.
Děkuji vám všem za pozitivní odezvu :-o))
» 05.03.2012 - 11:42
Dávám ST a komentáře nechám povolanějším, ženám.
» 05.03.2012 - 18:56
Znovu jsi mi připomněl dvě důležité věci, a to, že lékař je (bohužel) taky jenom člověk, do jehož rukou se s velkou důvěrou poroučíme(aspoň tedy v mém případě) a že se rodíme jen pro jednu věc - abychom zemřeli, a to někdy až přespříliš brzy.
Děkuji za krásné myšlenky. ST
» 25.09.2015 - 21:54
lidé se často neumí vcítit do druhých.. i lékaři jsou jenom lidé, navíc v neuvěřitelně náročné a odpovědné profesi.. nikdo z nás by na to neměl zapomínat.. ale bohužel, zapomíná..

spíš mě mrzí, když takovým, jako jsi ty a podobní, kazí reputaci podobný arogantní blbec, s jakým jsem měla na porodním sále bohužel tu čest já..

díky za tuto úvahu!
» 22.01.2016 - 20:37
Všichni se učíme a zaučujeme. V medicíně je to o to zodpovědnější, že ten "mladý" sbírá zkušenosti k záchraně životů či jiným zdravotnickým úkonům. Někteří nevydrží nápor a odejdou, někteří si "zvyknou" a otupí pro lidský přístup k pacientovi. Proto si važme těch, kterým rutina to lidství nechala a doktořina nebo i práce sestry je pro ně STále poslání.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: *NEROVNÝ BOJ* | Následující: *Kdo si počká, ten se dočká!*

© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.