Most

Znakovou řečí rýmaře
vtlačí mi vítr do tváře
mrholení vlažným ránem,
něhu, jíž léto nevyloví.
Slova napůl z cesty chřtánem…
chladný klid bývá prostorový,
rozfouká je a nevysloví.

Nezvale,
zavedla mě Tvoje slova
k mostu kousek od Jundrova.

Kdoví, jak´s ji kdysi znal,
když jsi vlnkám povídal…

Svratka, kolem vlasy rusé,
jinou barvu tehdy měla.
Z dálky jako šumák v puse,
zblízka něčím osamělá.

Kolik asi básníků
v zadumané chůzi
vyprovází ke břehům
každodenně múzy?

Rusalky a rozpustilé dryády…
Kolik z nich jim šeptá básně za zády,
jako když za časů dálných monarchií
dával ctitel dívkám šperky kolem šíjí?

Perly z nich
zase si přijdu posbírat
k zarostlým schůdkům mezi stromy,
kam chodíval jsi možná psát
a možná snít jak nevidomý.

Není tak těžké zavřít oči
a prohnout záda jako most.
Ne, nechci nebýt, nechci skočit,
jen nalézt svoji přítomnost.