Slunečnice

Pověz mi, slunečnice,
ty smíšku vysmátý,
jakým kouzlem mojí duši vládneš?

Kdykoliv spatřím tvou tvář,
hned smutky jsou odváty
a v hrudi mám košík
s hravými koťaty
a vůni luk cítím,
co Sluncem jsou prohřáty.

Ve žluti tvých kadeří
hravost bílých beránků
i síla pána nebe,
v pevném tvém stvolu
pak nezlomnosti příklad,
když život někdy zebe.

Zaseli jsme s mojí milou
sedm jader tvého rodu,
kypřili jsme, chránili je,
ze studánky nesli vodu.
Sestry tvé zlatisté
úsměvem nás za to odměnily,
dovedly touhu blíženců
až k vysněnému cíli.

Od té doby slunečnice
ve svých srdcích máme
i na barevném obrázku.
Nade dveřmi, místo kříže,
pro štěstí i pro lásku.