Jak nenajít zkušenosti

Tak tu máme jedenadvacáte století. Mobilní telefon místo budky, plazmovou televizi místo rádia, počítač místo psacího stroje, solárka místo slunce a u věci zvané internet čučíme na sociální sítě místo toho aby sme se seznamovali u piva nebo vína a já čučím z okna. Zdechov. Zase prší jako v soudný den, rádio mi jenom šumí a i při otáčením kolečka pro hledání signálu jen sem tam přeskočí něčí hlas, nebo kousek skladby. Většinou hrajou pěkný sračky. Dnes nehrajou nic. Zasraný déšť.
Zapálil bych si, ale nemám co. A v neděli v osum ráno cigarety neseženu. Tak chodím po pokoji sem tam a poslouchám jak vržou parkety. Vrzy, vrzy, vrz. Přejdu z jedné strany na druhou a pak zpátky. Vrzy,vrzy,vrz. Taky bych si vrznul. Zatracená smůla, že nemám zrovna s kým. Du si radši pro předposlední pivo, při otvírání zasněně poslouchám jak to zašumí a vydatně si loknu. Až vypiju půlku uvědomím si, že vlastně už ani nemám moc o čem přemýšlet. Měl bych začít psát. Rozhodl sem se tak před týdnem, když sem zjistil, že můj život něco postrádá.
„Začnu psát a to hned.“ Bylo to jasné jako, že vyjde slunce. Nebo před tím se mi to tak zdálo. Dnes je mi to taky tak jasné, ale jako slunce jednadvacátého století, člověk nikdy neví jestli ho ráno vzbudí paprsek sluneční nebo atomový. Ten den sem musel mít hroznou kocovinu.
Sednu si teda k laptopu. Ano, ten mám. Včera sem zkoušel psát normální tužkou na papír. V hospodě. Což byla pěkná kravina. Nebo to bylo předevčírem? Tak, či onak, na druhý den sem s toho po sobě nemohl přečíst ani hovno.
Déšť přitvrdí jako politik, co se dostane ke korytu a já přes ten déšť pomalu neslyším ani svoje myšlenky. Radši dopiju, vyhoním si ho a usnu na pohovce.

Probudí mě až bolest břicha. Možná hlad? Rozlepím pomalu oči a zkusím zjistit kolik je hodin. Pět minut po poledni. No jo. Zase jsem nestihl ani posnídat. Venku už jen kape a slunce se dere ven z pod mraků. Mě se dere ven to ranní pivo. Asi jen hlad to nebude. Mám co dělat abych nepoblil parkety. A hajzl mám na chodbě, tak běžím abych místo psaní nezačal dělat jiné umění. I když ve zvratcích na zemi bývá kolikrát víc duše než ve většině obrazech dnešních umělců.
Až se dostatečně a to potichu vyprázdním hlad je teď jasnější. Odpotácím se proto do kuchyně. Zoufale hledím na zbytek jídla co jsem našel. Jabko, rohlík z minulého týdne, půl jogurtu a kostka smetanového sýra. Rohlík nacpu do jogurtu, jabko zakousnu i se sýrem a natáhnu si kalhoty. Většinu času sem strávil bez nich. Většinu času tady v bytě 2+1, kde zítra budu už týden a budu muset jít pryč. V bytě který jsem si pronajal abych něco napsal. Zatím sem jen chlastal. Hledal zkušenosti, které nemám jak by řekl jeden už mrtvý spisovatel. Ale já jsem živý a napsaný nemám ani řádek. Chvilku přemýšlím jestli zůstat a otevřít si posledního lahváče a nebo jít ven. Ále sere pes. Pívo bude na ráno.
Sbalím poslední prachy a jak scházím schody rozpočítávám abych měl na cestu domů. Do pasti, kde na mě každý čumí jak kus hořícího hovna před domem, jako na akcie firmy na hrášek, co si už třicet let udržují ten stejný kurz. Nic mě tam nečeká, nic tam nečekám ani já, ale vrátit bych se měl. Aspoň na chvíli, ukázat se. Jsem moc hodný.
Venku před šedým domem, kde jsem přebýval se rozhlédnu po mokrém chodníku. Jestli náhodou nějaký úředník spěchající před deštěm neupustil tisícovku, nebo aspoň stovku. Neupustil. Je neděle a všichni úředníci si užívají své mizerně zbytečné životy doma. Co naplat. Mám dvě stovky na celý dnešek a další dvě na zítřejší cestu.
Slunce už hřeje jak atmosféra v gay klubu a jde cítit vypařující se voda s asfaltu. Vylezli i ptáčci a na druhé straně přes silnici si nějaká kráva zpívá a zametá před barákem. Má na sobě šaty s puntíků tak barevných jako kdyby je šil krejčí na LSD. Z pod nich nohy jak uschlé větve šoupajíc se po chodníku i se starou metlou. Stejně stará jako veselá babizna, obě už mají nazametáno víc než by si chtěli pamatovat. Víc sem si z ní nemusel ani prohlédnout, jen ty hnáty pokoušející se o tanec s metlou pohupujíc se v křiklavých šatech a nakřáplý hlas doplňující ten příšerně povzbuzující skřek ptáků. Je jedna hodina.
Cíl cesty je mi znám. Hospoda, bar, hostinec, putyka, nálevna, místo kde se myšlenky na budoucnost rozpouštějí v hektolitrech piva a kořalky. Chlast je jediná poctivě využívaná věc od jeho objevení. Nečekáš až vyjde další smart verze s přídavným tentononcem aby se tvoje ego ukojilo až ti ho bohatý tatínek koupí a budeš se moct vychloubat kamarádkám a kamarádům a špulit u toho rty jak retard. Prostě piješ kdy chceš a co chceš dokud ti nedojdou prachy a i pak je ti to jedno. Pokud se teda ožereš dostatečně. Mě bylo. Ale ne tuto noc. Tuto noc mě pocit lhostejnosti neměl být dopřán.
Tak prve s toho důvodu, že ne každá nálevna otevírá v neděli jednu hodinu odpoledne. Nemyslím teď nonstop bary plné pochybných existencí. Ale opravdové hospody s poctivými lidmi a poctivým pivem. No dobře lidi nebyli zase až tak poctiví, to ale nebyly nikdy a nikde. V tomhle jsem ale měl štěstí. Jedna taková která má otevřeno od deseti do pěti ráno byla náhodou kousek od místa kde sem momentálně přežíval. Což bylo velmi důležité. Patřím totiž k lidem bez orientačního smyslu. Ztratím se i ulici od místa ze kterého sem vyrazil. Cesta na místo mi trvá tak pětkrát dýl než obyčejným smrtelníkům a ještě si myslím, že jsem šel tou nejkratší cestou. Ale zpátky k té hospodě. Točili Černou horu a měli domácí rum z brambor. Už chápete proč sem tam proseděl většinu času?
Když jsem sem přijel prachy mě netrápily. Teď sem byl rád, že tu nemám sekeru. A jabko se sýrem mě v žaludku začalo cvičit a přetáčet se a plavat na sucho. Jabko by mělo plavat v pivu, ne na sucho.
Vejdu do lokálu a pozdravím majitele. Chlap asi o půl hlavy menší jak já. A to měřím prach sprostých 180 centimetrů. Ale za to podsaditější z rukama jako dva státní dluhy a obličejem námořníka po měsíční plavbě.
„Tak co to bude?“ Vyhrkne na mě jen co se posadím.
„Pivo a rum.“ Vždycky si dávám pivo a rum. Vždycky si sedám na stejné místo, pod televizi jako, když jsem sem přišel prve. Všichni totiž čučeli na hokej v bedně. Nebo fotbal, nebo tenis, nebo podobný sport. Já na to nečumím. Tak sem si sednul pod televizi. Čeho si všimnu prve je černoch sedící napravo ode mě u stolu. Je sám a s toho stolu taky nejde vidět na televizi. Rukou si podpírá čelo a očima hledí na stůl, kde má otevřenou knihu v červené vazbě. Vedle sebe má kafe ještě černější než je on a spíš to vypadá, že spí než, že si čte. Možná fakt usnul, řikám si. A nebo tu takhle je už od počátku věků.
Když jsem tu byl po páté, pokaždé v jinou hodinu. Vždycky tam seděl ve stejné poloze a vypadal jako socha. Jen kniha měla každý den jinou vazbu. Jednou jsem se na něho zeptal hostinského.
„Buba. Trochu mu šplouchá na maják. Víc o něm nevim a ani mě to nezajimá, dokud platí.“ Zatváří se obzvlášť zahořkle a odkráčí lokálem pro dvanáct piv které vezme na jednou.
Dnes, ale jeho obvyklé místo zeje prázdnotou. Divné.
Po třech rumech a ještě nedopitém prvním pivu začínám dostávat inspiraci. Co takhle napsat o chlápkovi, co se jen tak fláká a chlastá. Tak asi ne. Poručím si dalšího ruma. Tak dnes ze mě asi nic dalšího nevypadne. Už už se chystám zaplatit, když v tom se ve vchodu objeví jako přízrak černá postava. Jen chybí aby venku chcalo jako ráno a nebe protnul ten klišé blesk. Ale i tak by to nebylo tak dramatické jako ta mp40, co chlap drží v ruce. Že dnes už nevypadne? Málem sem se posral.
V cizinci záhy rozpoznám černošského čtenáře sdílejícího můj nezájem ke sportu v televizi.
Jediný hostinský nevypadá moc překvapený. „Kurva Bubo, co to má jako bejt. Nějaký vtip nebo co, je snad posranýho prvního dubna?“ Buba si asi nemyslí, že je prvního dubna a dávka ze samopalu udělal hostinskému z hlavy to co většinou kulky s lidskou hlavou dělají. Doslova splynul z lokálem. Střelný prach se usadil a lidi, co se ho doposud ignorovali, chlastali, nebo předstírali, že spí a nebo doopravdy spaly. Zpanikařili. I když, teď asi už nemusí platit útratu, když hostinský je řekněme indisponován. Jen tak mimochodem mě napadlo. Každopádně zatím, co já se prodíral svými pomalu se plížícími myšlenkami, všichni už byli na nohou.
Jediný já jsem zůstal sedět protože sem věděl, že stejně jsme už všichni mrtví. Hora lidské masy se tlačila k zadnímu východu. Marně, byl zatarasený. Všude přítomný křik a panika a bezradnost se dala pomalu krájet. A taky, že jo. Pročísla ji další dávka ze samopalu. Zvuk zazněl místností jako zkušená děvka rajtující na špekatém byznysmenovi. Smrt si nevybírá. Mě si nevybrala. Sedím tam přikovaný, svírajíc sklenici s pivem a snažím se tvářit vyděšeně. Hovno vyděšeně, jsem připosraný až za ušima.
Buba se zubí. „Máš koule chlape.“
No naprostý magor.
„Jseš fakt magor chlape.“ Sdělí mi až kamarádsky a z huby mu ukápne slyna. Zoufalé sténání umírajících ztichne až další dávkou. Teď sem myslel, že už je vážně po mě. Negr se mě ptá, co bych teď chtěl, ať na to myslím. Jinak mě vystřelí mozek z hlavy. O čemž vůbec nepochybuju. Tak tam tak sedím, čumím do hlavně MP čtyřicítky a přehodnocuju si svůj dosavadní život. Zavřu oči.

Zrovna jedu do Zdechova, abych začal psát!


Doslov:
Probudí mě až bolest břicha. Možná hlad? Rozlepím pomalu oči a zkusím zjistit kolik je hodin. Pět minut po poledni. Počkat. Co je za den. Že by sen? Hledím nevěřícně před sebe. Jde na mě blití. Nevěnuju mu pozornost a jen v trenkách běžím ven. Musím zjistit, co je za den. Venku před barákem stojí jedna babizna prozpěvujíc si v barevných šatech jak kdyby je šil krejčí na LSD a zametá. Rozeběhnu se k ní.
„Hej, paňmámo, co je za den bléééé?“ Nevydržel sem to.
„Šmankoté. Chlapčé. Jsi v pořádku?“ Ptá se mě tím nakřáplým hlasem. Hledím jí na nohy a bliju. Nejsem babo, bliju a ani nevím co je za den.
„Jo. To je dobrý. Je neděle?“ Pořád se skláním a sleduju jí nohy. Jako v tom snu.
„Opravdů. Vypadáš. Nějak bledě. Nechcéš trochu čajé?“ Mluví pěkně divné. Jako kdyby si ty šaty šila sama a zrovna se připravovala šít nějaké další.
„Ne, jsem fakt v pohodě. Je ta neděle nebo ne?“
„Ale jó. Nedělé. To vona jé.“ Dostanu z ní konečně.
Ten rozhovor mě naprosto vyčerpal. Otočím se a jdu si ještě lehnout, každopádně ten sel byl divný. Nikam nejdu a začnu psát o první blbosti, co mě napadne.
„A co takhlé hrnék kafé a rakvičků?“ Slyším ještě křičet babiznu za sebou.