Na Václaváku

Kamarád nesnáší mobily. Kamarád nesnáší telefonování na ulici.
Je varhaník, spinetista, klavírista, skladatel a virtuos. Je také vysoký muž výrazných rysů a pronikavého pohledu.
Muzikant na volné noze, proto bere kdejaké štace.

A tak se stalo, že měl hrát v Praze.
Přijel, jak se u profesionálů čeká, o něco dříve. Ale že bylo o hodně dříve, šel se projít na Václavák.

Již oblečen do pracovního oděvu (smokink) s motýlkem, se kochal romantickými vzpomínkami na dávné rande s tehdy ještě budoucí manželkou, se kterou mají nyní pět dětí a pořád se mají rádi.

Když tu náhle vstoupila do jeho zrakového a sluchového pole skvostně oděná žena. Mobil u ucha, telefonovala. Co telefonovala. Přímo hulákala přibližně tato slova:
"Cože, jak jste to říkal?! Na to zapomeňte! Na Slapy? To jste se pomátl! Do konce týdne? Tak leda za měsíc … a nééé deset kusů, tak maximálně tři! Jo slyšíte dobře! Tři kusy a za měsíc!"

Už zrychloval krok, můj kamarád s představou, že jí ten mobil vytrhne z ruky, rozšlápne, nebo aspoň něco od plic řekne.
Ale jak se nemohl rozhodnout, kterou variantu vybere, zabočila ona žena do kavárny.

Sledoval ji přes výlohu, a intuitivně čekal, že přijde příležitost, že přijde nápad.

Když už seděla a začala usrkávat preso, přišel. Vstoupil.

Přišel rázně k jejímu stolečku, postavil se ve svém černém smokinku do pozoru, pak se k ní mírně sklonil, důrazně pomalu pozdravil a pravil:
"Tak milá paní! Na ty Slapy pojedete JEŠTĚ DNES! A ne nějaké TŘI kusy, ale DVANÁCT kusů přivezete! Je něco z toho, co vám teď říkám, nesrozumitelné? Vidím, že není. Na shledanou."

Řízně se otočil a odešel, zanechav za sebou "Lotovu ženu po ohlédnutí se zpět na Sodomu."

Mám silné tušení, že tam sedí dodnes.
Ovšem až po cestě na Slapy.