*Diagnóza mírně obtížná*

» autor: Tomáš
Kolega z ambulance v sousedním okrese: „Mám tu jednu pětadvacetiletou, která začla zvracet teprve až ve čtvrtém měsíci. Teď už je v osmém, zvrací stále dál a nevím si s ní rady!“

„Pošli ji! Uvidíme, co za tím vězí!


Teď tu sedí přede mnou: pohledem mě neustále fixuje a vypadá to, že jen čeká jak by utekla. Teď si ale stoupla těsně vedle mne a zvědavě sklání hlavu do mých poznámek! Pootočím se k ní a vidím, že špulí ústa jako kdyby mě chtěla políbit, když vtom mi náhle plivne do obličeje a hned nato i do chorobopisu!

No tedy, něco takového se mi ještě nikdy nestalo!! Nadále mě fixuje jako nějaký had a přitom si usedá pomalu na vyšetřovací lůžko. Pak náhle rozhodí paže nad hlavu a do stran, chrčivě vzdychne a zvrátí se dozadu. Otírám si znechuceně plivanec a hlavou mi prolítne: HYSTERIE ?
Leží na zádech a chroptí. Je v bezvědomí nebo to jenom tak na mě hraje? Pozvednu jí ochablou dolní čelist, aby jí nezapadl jazyk. Pootevřu jí oční víčka: zornice nestejnoměrně rozšířené, oči ztrnulé a nepohyblivé. Tedy žádná hysterie, zřejmě se jedná o něco neurologického.

Musím uvědomit primáře! Ten sice právě operuje, ale to nevadí, nechť rozhodne sám co se má dále dělat! Reaguje okamžitě: „Neurologické konzilium, ale vyžádej si je urychleně! A pokud to bude nutné, tak domluv hned překlad k nim. Až skončím, tak se přijdu podívat.“
Telefonicky to vyřídím a vracím se rychle na vyšetřovnu. Tam se ale mezitím všechno úplně změnilo: cítím nakyslý vzduch, pacientka už zase sedí a všude zvratky. Miska, kterou drží pod bradou, je tak plná, že až přetéká. Teď se ale na mě dívá zase úplně jinak, jakoby se chtěla omluvit. Zamumlá cosi, čemu nerozumím a hned nato zvrací znovu.

Otvírám okno, abych vyvětral a už tu udýchaně přibíhá kolega neurolog. Pozorně mi naslouchá a přitom kriticky pozoruje nyní zkroušenou těhotnou, která na jeho otázky kupodivu přiléhavě odpovídá. Vidím, že jsem mu asi nereferoval dosti věrohodně, poněvadž když ji orientačně vyšetří, pronese krátce a důrazně: „Vše je v pořádku. Zatím není důvodu, proč byste ji nemohli dále pozorovat na vašem oddělení!“

„A co ty zorničky?“
odvažuji se nevěřícně.

„Podívej se sám! V pořádku přece, ne?!“ odpoví mi úsečně a skoro dotčeně. Nevěřím svým očím. Skutečně! Měl jsem prve halucinace? Je mi trapně, ale nedám se odbýt: „Zornice jsou teď sice v pořádku, prve ale nebyly! A ty plivance? Vždyť to přece není normální! Máme vás neustále žádat, abyste ji opakovaně vyšetřovali a než sem přijdeš, tak už je zase po všem!?“, útočím na něho znovu.

„To by musel rozhodnout šéf, budu ho informovat. Momentálně si ji tu musíte nechat “, odpovídá stručně a nazlobeně odchází. Neprosadil jsem se a to mě vzteká!

Pokusím se s ní mluvit podrobněji o tom co ji trápí. Udivuje mě, že si nevzpomíná vůbec na nic z toho, co se tu před chvíli přihodilo. Probírám s ní jak probíhalo těhotenství od samého počátku. Chci se dopídit v čem ona sama vidí příčinu proč už tak dlouho zvrací. Odpovídá mi ale tak, že z toho vůbec nejsem moudřejší. Navíc začíná být neklidná a znovu si mě zkoumavě prohlíží.

Něco mě nutí, abych právě teď zkontroloval její zornice. Překvapeně zjišťuji, že jsou opět nestejnoměrně veliké, rozšířené! Vtom ale už přichází náš primář a přes mé rameno jí taky nahlédne do očí.

A nyní to na ni přijde znovu: neočekávaně se vztyčí, začne na nás plivat a nadávat tak sprostě, že se tomu nestačíme divit. Utíráme si plivance a ustupujeme do bezpečné vzdálenosti.

Netrvá to však dlouho a začíná pomalu ochabovat. Hlasitě vzlyká, než se složí na lůžko, chroptí a upadá znovu do bezvědomí. Primář si vztekle svléká znečistěný plášť, když vtom nečekaně a sebevědomě vpluje do ambulance sám primář neurolog. Na nic se nás neptá, letmo nás pozdraví a jde rovnou k ní, která mezitím přestala chroptět a vypadá jako by spala.

Když se pokouší otevřít jí víčka, tak se probudí a rozhlíží nechápavě kolem sebe: „Proč mi stále někdo kouká do očí? Co to všechno má znamenat?“ ptá se po tom všem poměrně zdvořile.

„Chceme vám, paní, pomoci od vašich potíží a proto vás musíme vyšetřit. Přitom je důležité začít od očí. Mějte tedy trochu strpení, prosím,“ odhodlávám se, abych ji uklidnil.

Když ji primář neurolog vyšetřil, sděluje nám ve vedlejší místnosti: „Všechny reflexy jsou normální, zornice rovněž a co vám tu předváděla bych označil za neobvyklou formu hysterie. Vždyť to přeci i pro gynekology není nic neznámého“ a odchází jako učitel, který právě poučil své žáky, že má vždy pravdu.

Zní to jakoby se nám škodolibě vysmíval. Nemůžeme zatím přesvědčivě dokázat, že se jedná o něco pro neurology a musíme tedy vyčkat jak se bude vše dále vyvíjet.

V příštích hodinách se kupodivu nic neopakovalo, zato však začla naříkat, že jí bolí břicho. Po krátkém vyšetření je mi jasné, že bude předčasně rodit. Rozhoduji se, že neurology pozvu přece jenom ještě jednou k závěrečné porodní fázi, poněvadž se domnívám, že právě přitom se může znovu něčím projevit, co by je definitivně přesvědčilo.

Porod spěje svým tempem ke konci. Zavolám ještě rychle na neurologii a netrvá dlouho a mám plné ruce práce s narozením nedonošeného chlapečka. A jak jsem si přál, přichází znovu i šéfneurolog, doprovázen naším primářem.

Jedním pohledem přehlédne situaci a povýšeně ke mně prohodí: „Tak co? Zdá se, že jsem přišel zase zbytečně! Abych tedy zase odešel?!“ Směrem k ní však pronese skoro otcovsky: „Vždyť vám je teď po porodu už jistě dobře, že ano?“

Sleduji, že se na něho dívá tak, jako už předtím dvakrát na mě a já tuším, že se mi splní co očekávám. Přiblíží se k ní až na dosah ruky a zřejmě chce zblízka znovu posoudit stav jejích zorniček.

A skutečně: plivne na něho jednou, po druhé, po třetí! Přitom ho uchopí za obě uši a cloumá jimi, jakoby mu je chtěla utrhnout. Nenadává mu, zato ale na něho výhrůžně cení zuby! Je tak překvapen, že není schopen se jí bránit. Vzápětí ho ale pouští, začne s pěnou v ústech chroptět a upadá znovu do bezvědomí.

„Přidržte jí přece dolní čelist!“, přikazuje neurolog naší sestře, zatím co si oběma rukama ohmatává uši. Nastalé trapné mlčení rázně přeruší můj šéf: „Tím je konečně jasné, že už dále nebudeme diskutovat !?“
Zřejmě teď už přesvědčený neurolog si nejprve utírá plivance než rozpačitě odpoví: „No tak jo, přeložte ji k nám, uvidíme co se z toho všechno vyvine,“ pokývne souhlasně a jaksi schlíple odchází.

Za dva dny nato kajícně našemu šéfovi doznal, co jsme - ač gynekologové - od začátku tak nějak tušili: rentgenologicky jasně mozkový nádor!
Naštěstí pro pacientku nezhoubný, jak se ukázalo, když byla krátce nato úspěšné operována. Bylo to pro našeho šéfa i pro mě plnohodnotné zadostiučinění a radostně jsme si v primárce na to přiťukli. V dalších dnech jsme pro nával práce celou a pro nás úspěšnou příhodu pozapomněli.

Asi tak po čtyřech týdnech, jsem byl náhodou při tom, kdy jako uzdravená opouštěla naši nemocnici a dětské sestry jí předávaly nyní už baculatého nedonošence. Viděl jsem, že je opravdu šťastná. Současně jsem si připomněl jak jsem ji tehdy na oddělení přijímal a co všechno se v onen den událo.

A vtom mě náhle napadlo: jak asi bude reagovat, když se jí žertem a naposledy podívám zblízka do očí? Zřejmě si hned uvědomila co jsem jí tím chtěl připomenout. Našpulila ústa, neplivla však, zato mě k mému překvapení políbila na čelo!

Tím tedy skončilo jedno neobvykle „dlouhodobé těhotenské zvracení.¨
Tipů: 25
» 25.02.12
» komentářů: 15
» čteno: 1190(26)
» posláno: 0


» 25.02.2012 - 18:33
Koukám, tedy čtu, že na stereotypnost své lékařské praxe si rozhodně nemůžeš stěžovat... lidské tělo je občas schránka nevyzpytalených nervových a myšlenkových pochodů zahalená ve svalové a tukové tkáni a setkání s těmito jedinečnostmi Ti bylo hojně dopřáno... ale zase být u toho, kdy ten prťous prvně vyzkouší hlasivky, aby na sebe strhnul veškerou pozornost, musí být úžasné :-)
» 25.02.2012 - 20:07
Paulmatthiole
Předností takovýchto povolání bývá především pestrost... ST.
» 25.02.2012 - 20:30
Paul to vyjádřil docela přesně. A já mohu jen potvrdit platnost mých posledních dvou vět ze vzkazu (tu úplně poslední - "Zdravím." - nepočítám, ta je jaksi samozřejmá).
» 25.02.2012 - 20:55
Ty jsi takový náš Dr.Haus. A ten je divácky sakra atraktivní. Hlavně, že byl "hepáč" A zase musímpřidělit T. Ach jo.
» 25.02.2012 - 21:55
Možná bys byl dobrým spisovatelem.Ale, že jsi přiváděl na svět děti, je určitě lepší.**
» 25.02.2012 - 22:00
... mám moc ráda příběhy s dobrým koncem ... :-) ... krásný příběh ...

***
» 25.02.2012 - 22:10
ST.. škoda, že nám se v práci nedaří prosadit naše jistě správné názory našemu vedení...nějak se nenechají přesvědčit.
» 25.02.2012 - 22:36
Bylo to neobvyklé a napínavě čtivé!!!
» 26.02.2012 - 10:36
Příběhy z lékař.prostředí čtu nejraději. A tohle byl příběh skoro detektivní a hausovsky zajímavý :) ST
» 27.02.2012 - 14:37
Tome, víš, že ti nelžu, teď se ti ta povídka opravdu povedla. Ač se dal závěr vytušit, přesto to vůbec nepostrádalo napětí a zaujatě jsem četl do konce, co se z toho doopravdy vyvine. Na a happy end na konci. :-) Trošku jsem se i bál ... Jasný supertipas.
» 27.02.2012 - 14:56
Siorak a ostatní: děkuji vám za pozitivní přijetí :-)) !
Příště ale neručím vždy za happy end...
» 01.03.2012 - 16:08
Mám ráda dobré konce:))Krásně napsáno...ST!
» 28.04.2012 - 07:55
Juj!***
» 25.09.2015 - 22:02
téda, až do konce jsem čekala, co bude :-) zajímavý příběh..
» 20.01.2016 - 22:52
Opakoval bych se. ST

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: *TĚLO ŽENY II.* | Následující: *Neodolatelnost ženy *

© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.