col legno...

stavil jsem se na úřadě
kvůli nějakému vyplnění
ale jeden z nich
stál neustále proti mně
v zamítavém postoji
znáte ten typ
odpovědnost mu vyhloubila oči
a často si tiskne ruku na čelo…

nevím
jestli to bylo mým oblečením
košilí barvy broskví
zelenou kravatou s bílými puntíky
fialovým páskem
se zlatou treskou
a křiklavě pruhovaným sakem
takže ze mne nakonec vypadlo
víte co
je mi to jedno
všechny ty formuláře
si můžete nacpat tam
kam si opice strká pyžamo…

doma jsem si sbalil pár věcí
a vydal se jen tak
s radostí
prudkou osvěžující bouří
/mimochodem
slyšeli jste někdy
že by si dítě stěžovalo na počasí?/
někam kde není úředno…

tak se stalo
že jsem prošel trnkovým houštím
na jedno místo
a zarazil se
pohlcen atmosférou
pozastaveného času
jako v hudbě
dílem metrického triku
kdy přestože melodie proudí
v nepřetržitém sledu
sluchem nerozpoznáte
kam vlastně spadají taktové čáry
v křovinách byly zaklíněné
barevné balónky
ze kterých stoupal barevný dým
a opodál zívalo
truhličné zavazadlo…

nahlédl jsem dovnitř
malý kamenný bůžek
vyfukoval ze zářifuku
malé sálající bubliny
a na dřevěné šachovnici
se pohybovaly oživlé figurky
jako by se neslunilo…

pak mi někdo brnkl o ucho…

po vývrtce dopadu
a zaostření zraku
jsem spatřil dívku
ahoj já jsem Hesikos
hraješ si rád?
vím kde by se ti líbilo…

vzala mě za ruku
a vyšli jsme k hřebeni
strmému nepřístupnému úsměvu
co se stáčel
a směřoval k severu
v nachovém klínu
uculila se
a poněkud tlumeněji
sul tasto misterioso
možná i trochu stydlivě
ale s tichou jistotou povídá
už víš kam jdeme?

a já v tu chvíli pocítil
ten vnitřně nezbytný impuls
k tvoření
do bájného života
na pomezí
a osídlit jej realitou…..