SLUCH

Proč se tak hrozně hádají? Ještě nejsem celej, nemám ani prsty, ale už slyším…
„S kým ho máš?!“
„S Tebou ty troubo!“ „kdy?“ „když jsi byl na opušťáku!“ „To neodpovídá!“ „Nauč se počítat“
Ještě, že je kolem mě ta plodová voda. Raději se soustředím na tep srdce, ať vím, kdo je má máma.
Funění, funění, pak slyším:“Tlačte, maminko, tlačte!“
Vzduch, řvu, slyším, že ti ostatní taky, oni se mi smějí, plácají po zádech jak šampiona, au to bolí…
Uááá
Srdce mámy, konečně zase máma.

Sluch je divná věc. Slyším, kde se co šustne, ale když máma volá, neslyším, nebo neposlouchám.
Au, už se mi zase vrátil sluch, huláká na mě: „Vynes to smetí.“

Nikoho neslyším, ano parde, „zaútočte“, řvu do mikrofonu, jinak nás zmasakrujou…
Máma mi masakruje rameno, vypni ten krám, a běž spát… Hlavně, že slyším tu blbou televizi. Jestli neusnu rychle, tak i divný dejchání táty s mámou.

Jsem slepej a hluchej. Hluchej proto, že mám sluchátka vybuzený na max., repráky mi málem skáčou na uších, houpu se do rytmu, koukám a hloupě se usmívám.
Ještě, že neslyším ty důchodce, pravda nevnímám ani auta, oni si nějak poradí.
Když jsem na diskotéce, tak ohlušen budu, že chvílemi i němým se stávám.

Náhodně jsem se dostal do lesa, to vám byl řev. Ale to ticho.

Jsem hluchý, slepý, zamilovaný… Slyším trávu růst, čekám už dvě hodiny…
Zase slyšíme jenom svůj dech a je nám nějak divně krásně.
Jestlipak slyší všechny moje nesmysly?
Asi ne, neposlouchá, její duše je daleko…
Všichni mi radí, neber si jí, slyším, ale neposlouchám…

Ano, slyším, cos mi povídala: „Neposloucháš!“ „Už jdu.“
Hodiny tiše bijí, cítím ten rytmus, to ticho.
Pepo! Co zase chce? Pepó! Ano, miláčku.

Špatně Vás slyším, Dědo! Proč na mě řvete, neslyšíte, že drnčí blatník?
Co povídali, zesil to!, nějak jim nerozumím…

Už nic neslyším, je tu ticho a klid… věčný…

Tak nevím, co je lepší, celý život slyšet a neposlouchat, nebo celý život neslyšet a poslouchat