Věžička a rudé moře

Marně jsem následně
ráno pátrala,
proč mne v tom snu
lávová řeka hledala.

Spolu s několika dalšími
mladšími i staršími
před ní utíkám
Rychlým krokem
před tím bublajícím tokem
po vyschlém zeleno-žlutém koberci
My jsme ti vyvolení,
života výherci

S vidinou příjemnou
Vyhlížím ráj -
kostel přede mnou.
Jeho věžička
bude naším útočištěm
kam se před tím rudištěm
co nás pronásleduje
všichni schováme.
Drž nás pane, chráme..

Neznámého
držím za ruku
Táhnu ho za sebou.
Trápíme se,
nemůžeme, plazíme se.

Vyčerpaní
bušíme na dveře
otevírající cestu nahoru
- k věžičce.
Otevře paní
co křičet zprvu chce..
Ukazuji tu řeku za námi
I ona to uvidí. „Pojďte honem!“
A ruku podá mi.

Běsnící živel dostal se až k nám
A najednou všech nás pár
sedíme v té věžičce
- otočené lodičce
a plujeme po řece rudé.
Kolem nikdo
a NIC už nebude?

V tom melodické zvuky
z metalické krabičky
mne probouzí…
Beru ji
do rozechvělé ruky
Odlehčena,
že vytáhla mě z nouzí
a z konce světa
A po té katastrofické pouti
je už veta…