Utopitel utopie

Není to úplně pohádkové, spíš alternativní historie. Říkám si, proč se války opakují? Proč je každý vládce před zvolením šlechetný a naprosto oddaný lidu? Možná příběh, co jsem napsal vám nic nedá nebo v tom lepším případě jen zívnete a půjdete číst něco jiného. Nešlo mi o skvělou literaturu, jen o vyjádření na to jaké lidstvo je.....tedy, že své chyby stále opakuje.
„Dědo, proč když skončí válka, začne zase jiná?“ zeptal se vnuk, když se vrátil ze školy. Chodil právě do šesté třídy, kde se začali učit dějepis.
„To je zajímavá otázka,“ řekl děda a na chvíli se zapřemýšlel a nemohl stále najít správnou odpověď. Vnuk se zvědavým pohledem čekal.
„Na to odpověď neznám, ale můžu ti vyprávět jeden příběh, chceš?“ zeptal se starý muž.
„Ano, prosím vyprávěj,“ těšil se zvídavý vnuk.

Jsou příběhy, které nelze vyprávět od začátku a dokonce ani celé. Začneme tedy někde uprostřed, v době kdy Kaltézská říše válčila s Výrií. Šlo o ryze náboženský spor. Kaltézané věřili v boha Nizuitu a ve Výrii se lidé klaněli mocnému Holamelovi.
Každý věřil tomu svému a neuznával cokoliv jiného.
I jinde na východě se válčilo. Pírám, Sodatsko a Ceremika bojovali o nerostné suroviny. Oheň, krev a písek. To byl východ.
Západní velmoci si také šli po krku. Jedni chtěli úrodná území kolem řeky Páh. Jiným šlo o křižovatku obchodních cest u Itanulu a další strategická území.
Svět byl ve válce. Kdyby mrtví vstali z hrobů, počtem by převýšili živé.

Nastalé situace nechtěně využil zpočátku nenápadný Melechan. Mladý knihovník rád mluvil s lidmi a často jim pomáhal. Poslouchal jejich problémy a snažil se je řešit. Nechtěl za to nic, prostě cítil potřebu být užitečný v tak špatné době. Jeho obliba rostla. Všude se mluvilo o chytrém knihovníkovi, co rozdává moudrost a útěchu.
Jako první Kaltézan uznal, že může existovat jiný bůh než Nizuita. Vše si nejprve rozmyslel, než to pověděl a lidé nad tím začali přemýšlet. Melechanův věhlas se rozšiřoval s tím, jak obchodníci objížděli zemi. Knihovník pak podnikl riskantní krok a odcestoval do Výrie. Tam byl zatčen a obviněn ze špionáže. Jenže on se z toho opět vymluvil a i Výrie mu naslouchala.
Brzy skončil boj mezi stoupenci Nizuity a Holamelany. Byl mír.
„Je to hrdina! Spasitel! Vyslanec bohů,“ tak častovali Melechana v obou zemích. Když se vrátil z cest, tak ho v rodném městě nosil dav na rukách a tři dny slavil jeho návrat.
Mladý muž se už nevrátil do knihovny, stal se vůdcem obou spojených států a nejen to. I na stále válčícím západě se začalo špitat o zázračném mladíkovi z východu.
„Co kdybychom sem přivedli toho Kaltézana?“ ptal se generál Rodikov, zástupce Urska svého protivníka, generála Izerbigla z Itanulu.
„Tak proto jste svolal tuto konferenci?“
„Ano, možná by mohl pomoci zastavit válku.“
„A nemyslíte, že kdybychom chtěli, tak ji zastavíme sami?“ připomněl Izerbiglu.
„To jistě a dejme tomu, že chceme, ale co potom? Kdo bude vládnout, komu připadne Itanul?“
„Jistěže nám. On je totiž náš!“ bouchl do stolu Izerbiglu a funěl jak vzteklý býk.
„Vidíte, a jsme tam kde před konferencí. Proto potřebujeme někoho, kdo nám ukáže směr.“

„A to byl Mechelen, že jo?“ ptal se nedočkavě chlapec.
„Dočkáš se, neboj. A je to Melechan.“

Když přijel Melechan na západ, působil tam jako zjevení. Mírumilovný, klidný a usměvavý muž se silným charismatem. Dokázal strhnout davy. Nedělal žádné složité projevy, mluvil jednoduše a jasně. Svět se spojil, války skončili a lid velebil nového vůdce.
„Ten, co přinesl světlo.“
„Boží posel, možná bůh sám!“
„Spasitel.“
To všechno lidé vykřikovali na jeho adresu. Potíž byla v tom, že se mu to začalo líbit.
Sebevědomí rostlo souměrně s bohatstvím a Melechan se nebránil. Jeho klid zmizel. Byl roztěkaný, nervní a rukama gestikuloval jako by chtěl šermovat. Rozdával příkazy a objevili se i první zákazy. Nic velikého, jen drobné zásahy do zákonů. Jednou za Melechanem přišel jeho rádce Nikodém a řekl mu, „nemyslíš, že by ses měl zase trochu vrátit na zem z oblaků?“
„Cože? Co si to dovoluješ!?“
„Říkám jen, že bys měl na chvíli zase vyjít mezi obyčejné lidi.“
„Ty neříkej, co bych měl. Jakým právem mě kritizuješ?“
„Jsem tvůj rádce a známe se od dětství,“ řekl Nikodém a povzdechl si, „jak ses mohl takhle změnit?“
„Jenom proto, že se známe, ti nedám setnout hlavu, ale seber se a vypadni z mého božského paláce. Táhni!“
Nikodém se opravdu vrátil domů do Kaltézské říše. Nevydržel však mlčet o Melechanově změně.
„Je nyní jako ostatní vládci před ním. Jakým právem on sám sebe nazývá bohem?“ ptal se před lidmi. Ti ho zpočátku moc neposlouchali, ale když přišla hospodářská krize a nebyla úroda, tedy začal hlad, lidé začali o Melechanovi pochybovat.

Chlapec se nyní díval na dědu smutněji, asi si myslel, že Melechan zůstane „tím správným“.

Melechan se postupně dozvídal o protestech, které byly mířeny na něj a tak se snažil reagovat. Bohužel tím nejhorším způsobem. Poslal armádu proti lidem.
Z krve na ulicích potom vzešla touha svrhnout tyrana a stát se svobodnými. Po měsících bojů a krveprolití, našli Melechana mrtvého v jeho paláci. Byl bodnut do zad. Nikdy se nepřišlo, kdo to udělal. Všem to vlastně bylo jedno, protože nastala doba, kdy si lidé vládli sami. Žádný svrchovaný vládce, žádná armáda, jen svoboda a mír. Mezi lidmi vládl úsměv.

„A to byl konec,“ řekl vnuk.
„Možná by to tak bylo fajn, ale konec to není.“

Jenže žádná radost netrvá věčně. Objevilo se několik mužů, mezi nimi byl i Nikodém, kteří tvrdili, že to byli oni, kteří se zasloužili o svrhnutí tyrana, a tedy si zaslouží uznání a podíl na vládě světa. Bylo jich osm a každý byl z jiného kouta světa. Každý z nich si myslel, že si zaslouží dostat něco víc, než jen „obyčejné“ živobytí. Vždyť oni vybojovali mír a vládu lidu.

Nikdo z těch osmi mužů nechtěl ustoupit a každý z nich si vytvořil armádu. Opět stál stát proti státu, víra proti víře a začala další krvavá válka.

„Tak a teď je to konec.“
„Ale není,“ oponoval chlapec.
„Ale je. Chtěl si přeci vědět, proč po válce vždycky začne nějaká další. Nyní jsem ti řekl, jak to chodí.“
Vnuk byl z toho trochu vykulený a snažil se to pochopit.
„Dědo a proč, když to lidé vědí, že je válka špatná, proč to znovu opakují?“
Starý muž si povzdechl a řekl: „Protože lidi jsou pořád stejní a nikdy se nezmění.“
Tipů: 8
» 20.02.12
» komentářů: 4
» čteno: 1025(8)
» posláno: 0


» 20.02.2012 - 13:17
ST!!!!
» 13.05.2012 - 13:49
Trochu moc reálná "pohádka". Napsáno skvěle, kus pravdy v tom bezpochyby bude.
» 21.02.2013 - 08:26
Lidy sou lidy...
Je v tom spousta pravdy

Tak trochu andersenovsko-grimmovská
» 21.02.2013 - 11:10
churry: Díky moc! K těm dvoum pánům bych se raději nepřirovnával:-) To byli mistři.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Exekuce | Následující: Obraz

© 2011 - 2021 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.