Poslední let.

Letní měsíce v Katalánsku bývají díky vysokým teplotám úmorné, ale jeho obyvatele jsou už na to zvyklí. Trochu osvěžení přinášejí až noční hodiny. Nejinak tomu bývá i v Barceloně, správním středisku této provincie.
Krátce po půlnoci, jednoho červencového dne roku 1979, se v barcelonské nemocnici Quiron, na interním oddělení ve čtvrtém patře budovy, probudil muž. Možná za to mohlo to letní horko, ale spíše bolest, která trápila celé jeho tělo a brala mu radost ze života. Ten muž nebyl ještě vůbec starý, ale nemoc mu v obličeji přidala hezkou řádku let.
Natáhnul ruku ke tlačítku, aby si přivolal zdravotní sestru, která by mu novou dávkou léků od té bolesti pomohla. Po chvilce zaváhání však stáhnul ruku zpět. Nebude ji obtěžovat. Jako bývalý vrcholový fotbalista přece něco vydrží a navíc ho právě napadla jiná myšlenka.

Přisunul si k posteli invalidní vozík. Už nějaký čas se totiž musel smířit pouze s jednou nohou. Bolest celého těla se pomalu zvyšovala, ale muž se na nemocničním lůžku posadil a pak opatrně přesunul na vozík. Byl jeho spojením se světem. Díky němu se mohl dostat i ven, mezi lidi nebo třeba do hezkého nemocničního parku. Často si v něm zajel jenom k oknu jeho pokoje a dlouho sledoval venkovní ruch.
Také teď zamířil jen k oknu. Zvenčí pronikal do pokoje příjemný chládek a sledovat noční velkoměsto mělo také své kouzlo. Muže napadlo, že když si sedne na okenni parapet, bude jeho tělo ochlazováno ještě více. S tou jednou nohou to sice šlo obtížněji, ale v rukách mu ještě nějaká síla zbyla a po chvíli se mu to podařilo.
Opravdu ten průvan byl teď příjemnější, jen to bolavé tělo kdyby na sebe tak moc neupozorňovalo. Asi měl tu zdravotní sestru přece jen zavolat. Zamyšleně hleděl na noční Barcelonu. Přes dvacet let života spojil s tímto městem a jen málokdy toho litoval. Jenom občas se mu zastesklo po domově, ale věděl, že kdyby se do původního domova vrátil, cítil by se tam jako v kleci.

Se zdejším fotbalovým klubem FC Barcelona poznal opravdovou slávu, bohatství a také možnost bez omezení cestovat po světě. Svět je opravdu divný. Ve frankistickém Španělsku poznal mnohem větší svobodu než ve své rodné zemi.

Pak ale přišla ta zatracená nemoc. Bojoval s ní v přesvědčení, že nad ní zvítězí. Ale kdepak! Vítězila nemoc, ne člověk. Málokdo si umí představit tu bolest. Den po dni, měsíc po měsíci, rok po roce. Čím dál větší bolest, čím dál větší dávky utišujících léků a přesto všechno jistota jen jediná. Každý den plný bolesti byl jen čekáním na nevyhnutelnou, předčasnou smrt.

Přesto si však ten muž uvědomuje, že i za ten dosavadní život mu osud dopřál tolik zajímavého, co jinak neprožije bůhví kolik lidí dohromady. Vždyť díky fotbalu co jen navštívil cizích zemí. Prolétal celý svět. Viděl tolik neobyčejných věcí, potkal tolik zajímavých lidí. Nakonec, nemá na tomto světě už splněno?

Bolest začíná být nesnesitelná. Pohlédne ke dveřím do pokoje a přemýšlí, jestli už má zavolat zdravotní sestru. Dnes slouží taková mladá, hezká a vždycky je k němu velice milá. Dostal by léky a pár hodin by byl klid. Už léta to tak fungovalo. Bolest, léky, bolest, léky...

Ne nebude ji volat. Muž si na parapetu trochu poposedl, aby měl příjemnější polohu. A pak nechal své tělo převážit do prázdnoty. Vydal se na svůj poslední let. Bez návratu.



22. července 1979 bylo pod okny nemocnice Quiron v Barceloně nalezeno mrtvé tělo. Patřilo pacientovi této nemocnice, Sándoru Kocsisovi (narozenému v roce 1929). Oficiální verze smrti zněla "za nevyjasněných okolností". Možná to tak zní lépe. Ale lidé, kteří mají leukémii, rakovinu žaludku v nevyléčitelném stádiu a navíc amputovanou nohu v důsledku těchto nemocí, zpravidla nevypadávají z okna nešťastnou náhodou. Kloním se k názoru mnohých, že to byla sebevražda.

V první polovině 50-tých let minulého století nehráli nejlepší fotbal na světě Brazilci, Italové nebo Němci, ale kupodivu Maďaři. A nemyslitelnou součástí tehdejšího maďarského národního mužstva byl i Sándor Kocsis. Dodnes považovaný za jednoho z nejlepších útočníků fotbalové historie a snad za nejlepšího hlavičkáře, jaký kdy po zelených trávnících běhal.
Maďaři toho mohli ve fotbalu dokázat mnoho a své zemi přinést obrovské finanční prostředky. Ale přišel rok 1956 a sovětská vojenská intervence v Maďarsku. A v roce 1957, při zápasu budapešťského Honvédu v zahraničí, nejlepší maďarští fotbalisté emigrovali. Ferenc Puskás, Zoltán Czibor, Sándor Kocsis a další
Za další rok se Sándor Kocsis ocitnul v klubu FC Barcelona a hrál zde až do roku 1956, kdy ukončil hráčskou kariéru.
Kocsisovy zdravotní problémy začaly v první polovině 70-tých let minulého století. Napřed leukémie a potom i rakovina žaludku. Byl to několikaletý těžký zápas s nemocí, který mu pomáhali spolufinancovat spoluhráči, přátelé i fanoušci. Marný boj Sándora Kocsise se zákeřnou chorobou skončil ve zmíněném roce 1979.

Jak jsem již zmínil, kloním se k názoru, že Sándor Kocsis spáchal sebevraždu. Sebevražda je lidským činem, na který po celá staletí existuje celá škála názorů. Každá v sobě skrývá jinou motivaci, jiný lidský osud a jiné okolnosti, jež k ní vedly. Sám pro sebe jsem si sebevraždy trochu roztřídil.
Jsou takové, kdy si člověk řekne, že dotyčného dohnala nějaká vyšší spravedlnost (např. váleční zločinci a kriminální vrazi). Takovou sebevraždu zpravidla dokážeme pochopit, ale odpuštění si dotyčný nezaslouží.
Pak jsou sebevraždy podle mne zcela zbytečné (např. kvůli špatnému vysvědčení). Takový čin nezbývá než odpustit, ale mnohdy jej celý život nedokážeme zcela pochopit.
A nakonec jsou sebevraždy lidí, jako byl třeba Sándor Kocsis. Člověk s fyzicky zdevastovaným tělem, který už neměl sílu bojovat s další nekonečnou porcí bolesti. Tady bych doporučoval pochopit i odpustit zároveň. Chci věřit, že všichni, kdo měli Sándora Kocsise rádi, pochopili a odpustili.