A zase

Vysychání mozku ze mne trosku tvoří
a boří mou rádoby normálnost tohoto světa,
kde veta je po problémech,
jen chléb a vodu čekáš a hekáš,
při lécích, kdy se cítíš jaksi jinak,
Áčko je naděje i zrada,
co táhne tě jinam – do nikam,
kde zapomění a snad i kosa čeká,
řeka je hluboká i mělká, ale plyne,
je v ní život i smrt – to vítězství
a já hrd, že žil,
snad užil si pár chvil….vzpomínky,
byl jsem i sebou,tepou krevní sraženiny,
co putují k orgánu,
na poslední ránu se chystám,
nemám odvahu snad?
vlak, či zlatou ránu si dát.