SMUTEK

příběh o cti, dobrotě i chamtivosti...
» autor: ještěr
SMUTEK

Žiju v království Robocha velikého, původem z rodu Zahradníků, který si vzal elfskou princeznu.
Narodil se jim korunní princ Uan, prvorozený a jediný.

Á zapomněl jsem popsat, kde žiju. Království střední velikosti, hodně lesnaté hvozdy hluboké a bohaté. Dravých zvířat pomálu, ale žil stříbra a zlata časté. Také železné rudy. Mezi lesy úhledná pole. Zemědělci svobodní, zbaveni vojenské služby, pouze odvádějí daně a jsou chráněni šlechtou a vojáky.

Šlechtici také pocházeli z vyšších bytostí, je jich málo a neradi bojují. Na boj se najímají buď cvičení, nebo necvičení zabijáci, králové a šlechta si ráda najímá vyšší kastu válečníků – strážce.
Králové se dožívají 500až 700 let, služba strážců byla v průměru na sto let.

V lesích se vyskytují podlidi, dožívají se max. 30 - až 50 let. Jsou to původní obyvatelé planety, živící se sběrem a lovem drobných zvířat, neprojevují se nepřátelsky.
Zemědělci je rádi využívají na polích, ale až za tři generace byla natolik ochočena, že byla schopna pracovat. Ovládání těchto bytostí je jednoduché, jsou velmi sexuálně založeni a všeho se bojí.
Přestože jsou tak sexu chtiví, mají samice max. 2 mláďata za život a samec se o ně stará.

Na práci v dolech se nepoužívají, na to se najímají permoníci, bytosti malého vzrůstu, neuvěřitelné pracovitosti a zručnosti, ale jsou drazí.
Obchodníci jsou kapitola sama pro sebe. Hašteřiví, ukecaní, běhající křičící prodávají…. Všechno
všem a co k tomu dodat.

A tady začal můj příběh…….
Tak už jsem řekl, jsem osobní strážce krále, nikomu jinému nepodléhám. Jsem nyní pověřen ochranou princezny, která je pozvána na hrad, aby se ucházela o prince. Jiná země, jiný mrav.

Má služba byla jednoduchá, ale smutná, jelikož vím, jaký křivák a násilník je korunní princ, ve kterém se vidí otec, nezřízeně ho miluje a slepě mu důvěřuje. Je starým otcem, syna měl pozdě a netuší, že mu syn usiluje o život. Matka je opatrnější, nevěří líbivým slovům syna.

Starý král vyjel na přátelskou návštěvu sousedního krále. Zrazoval jsem ho, nicméně jeho dobrota pramenící z rodu zahradníků je bezmezná. Na hradě zůstala královna, krásná žena a její syn, který je naštěstí stále v lesích na lovu, princezna „tvrdne“ ve svých komnatách v komfortu a já se nudil.

Mlčky a nepozorován jsem se toulal po hradě. Náhle jsem potkal královnu.
Dle svého zvyku jsem se mírně uklonil a mlčky čekal na její slova. Odpověděla úsměvem a smutně mi řekla: „Mám strach o krále, žádných zpráv nemám.“Kývl jsem na souhlas, nahlas jsem řekl:“Vše bude v pořádku, sousedé jsou přátelé“.
Podívala se na mě pátravým pohledem, jestli to míním opravdově.
Tehdy ještě ano.
Pokynula, a já se vzdálil. První pochyby ve mně začaly klíčit.

Druhý den jsem byl písemným rozkazem poslán královnou na obhlídku, zda nezabloudil posel, popřípadě nebyl zabit na cestě, což bylo velmi nepravděpodobné.
Projíždím cestu k hranici a vidím přijíždět jezdce. Cítím, že se nevyhnu nepříjemnému setkání.
Korunní princ. Krásný po matce, vysoký po otci. Jeho krásné, ale kruté oči na mě pohlédly.
Podle svého zvyku jsem se uklonil a mlčel.
Řekl:“Nechceš konečně vstoupit do mých služeb? Potřebuji zabijáky, jako jsi Ty.“„Mylorde, zabijáky a lepší než já, máš, a víš, že jsem povinován králi.“

„Králi?“ Ty hlupáku nevíš, že král je mrtev! Proč myslíš, že jedu z této strany!?“
„Divíš se, že Ti to říkám? Všichni Tě sice znají jako strážce krále, proč myslíš, že jsi s ním nejel? Postaral jsem se, aby ses staral o tu čubku, a já zaplatil jeho konec. Nebo si myslíš, že budu čekat 300 let na jeho smrt?“
Pohlédl na mě a rozchechtal se…
„Koukám, že jsem Ti vyrazil dech, Ty králův parchante. Teď mám práci, ale za tři dni se stav na mém sídle, chci se s Tebou domluvit na službě. Povídat můžeš, co chceš, nikdo Ti neuvěří.“
Opět jsem nepromluvil, jenom se dle mého zvyku jemně uklonil.

Jakmile zmizel, vzal jsem to přes les na hrad. Na rozdíl od lidí se lesa nebojím.
Nechal jsem se objednat u královny, mým přítelem je její strážce.
Královna přišla na smluvené místo.
Dle svého zvyku jsem se mírně uklonil a mlčky čekal na její slova.
Smutně se usmála, pak promluvila:„Král je uvězněn a čeká ho asi smrt! A zařídilo to moje dítě! A co hůř začíná usilovat i o můj život!“V jejích očích se objevili slzy. Díval jsem se na tvář krásné Elfky, viděl hrůzu a strach.
„Co mám udělat?“
„Zachraň ho!“
Kde je?“
„Je v hraničním městě Quaz, můj syn tam má přítele v prodejném šlechtici Prámovi, který ovládá hraniční město.“
Nevím, zda to zvládnu, do tří dnů se musím hlásit u Tvého syna na jeho sídle.“
Podívala se na s hrůzou v očích. „I Ty?!“
Usmál jsem se. Vydechla s úlevou. „Víte, komu sloužím…“
„Vím a děkuji…“
Dle svého zvyku jsem se mírně uklonil a mlčky odešel.

Vyhledal jsem přítele a sdělil mu: „Hlídej královnu jako ostříž, a buď opatrný, máš proti sobě Prince a jeho kumpány. Já musím pryč.“ Usmál se.
„Někdy se umřít musí…“ a jeho rysy ztvrdly.

Šel jsem do stájí, vzal si svého koně, jednoho navíc a odjel do své chatrče. Ano slyšíte dobře, takto bohatý strážce měl pouze chatrč. Nebylo zvykem, aby válečník dával na odiv své bohatství. Tak to měli všichni.
Moje chatrč měla dva prostory. V nich jsem cvičil boj a meditoval. Mimo jiné jsem tam měl řadu zajímavých věcí a zbraní.
Vzal jsem si svůj oblíbený štíhlý meč -lehký a velmi ostrý, sundal jsem kroužkové brnění, abych byl lehčí a obratnější. Luk a šípy á…moji milovanou černou dýku.
Přibalil hadry na kopyta, šaty obchodníka, abych mohl schovat krále.

Uháněl jsem lesem za svitu dvou krásných měsíců. Sem tam se mihla bytost podlidí, ale jinak byl klid, pracovalo se výhradně ve dne. Znal jsem tuto cestu nazpaměť.
Přiřítil jsem se k hranicím, obalil kopyta hadry, abych byl tišší a hledal hraničáře. Znal jsem řadu z nich dobře, když se král zastavil na cestě ve městě koupit něco svému příteli králi Qertovi, měli jsme čas poklábosit, ale v noci by to nemuselo dopadnout dobře a nechtěl jsem zabíjet.

Naštěstí, jako obyčejně, vzhledem k jednoduché službě na hranicích dvou spřátelených států, byli v hostinci u svého piva a děv volných mravů.
Schoval jsem koně za hostincem, kde jsem znal osobně hostinského. Zaplatil za noc a ustájil koně. Zašel jsem do nálevny a poslouchal, co se „drbe“ za novinky. Měl jsem štěstí, objevil se i jeden z poskoků místního vládce Práma. Nalíval jsem mu tak dlouho, až z něho vypadlo, že dnes v noci asi zabijou dalšího tuláka, ale pořád se hloupě uculoval. Prý něco ukradl…
Toto byla metoda, kterou Prámus udržoval hrůzovládu ve městě. Zmizel obchodník, řemeslník, měšťan… ale byl zabit tulák a hozen z hradeb…

Nechal jsem ho spadnout pod stůl, a šel obhlédnout možnosti, jak se dostat do hradu. Prámových lidí jsem se nebál, byli to zabijáci nejnižších kast, pouze ve větším množství nebezpeční, málo cvičení, brutální, ale báli se strážců, troufali si spíše na ty chudáky…

Vyhnul jsem se místu, kam házeli umučené „žebráky“, obcházeje hradby hradu uslyšel jsem funění a hlasy. Přikrčil jsem se, aby mě nezahlédly. Vyštěkl povel, a z hradeb spadlo tělo. Někdo se zasmál. Pak odešli.
Otočil jsem hlavu toho chudáka do svitu měsíců. Rysy mi ztvrdly, žíly naběhly a klouby pěstí zbělaly.

Král, ten hodný moudrý král jako kus hadru. Postaral jsem se o něj. Při svítání jsem byl zpět doma.

Princeznu jsem obsloužil, jako by se vůbec nic nestalo. Pak jsem se vytratil z hradu. Potřeboval jsem se rozhlédnout po místě, které ovládal princ.

Ten oslavoval ve své krčmě, víno teklo, stoly se prohýbaly. Jeho psi s ním, okolo tančily děvky…
Jeho psi…
Nechal jsem je tam a vstoupil do dolu. Nikdo nehlídal, pověst jeho zabijáků byla známá a nikdo z normálních smrtelníků by se neodvážil do „Princovy svatyně“.
Cesta se mírně svažovala dolů a sílily zvuky těžby. Rány krumpáčů vše přehlušovaly. Připlížil jsem se blíž, a uviděl podlidi v řetězech těžící zlatonosnou rudu. A kdo je hlídal?
Strnul jsem hrůzou a hnusem. Hlídali je tři dozorci s tělem podčlověka a tváří vyšších bytostí. Mutanti!. Tak to dělá princ ve svém dole! Nutí podlidi umírat v dole a zkouší dělat genetické zrůdy.
Jak jsem si zvykl na hluk v dole, zaslechl jsem ještě jiný zvuk. Pláč. Ženský pláč. Opustil jsem těžební jámu a šel za zvukem. Našel jsem místnost spíše nosem, než očima. V místnosti byly přikovány tři bytosti, ženy s dlouhými vlasy ve špinavých hadrech. Cítil jsem pach krve, a výkalů.

Něco se mi nezdálo, samice podlidí nemusíte nutit sexu, většinou si ho sami najdou. Toto jsou ženy jiné! Princovy milenky! To zvíře…! Jedna zvedla hlavu, zahlédla mě, jak tam stojím a zírám. Tiše mě zavolala:„Ty nevypadáš, jako ta prasata, která nás denně znásilňují, abychom potom porodily ty zrůdy, které jsi asi viděl v dole. Zabij nás, a uděláš velké milosrdenství!“
Dal jsem jí prst na ústa a řekl:“Na zabíjení žen je čas, vydrž den.“

Vrátil jsem se do chatrče. Celou noc jsem meditoval.

Ráno jsem odjel za svým milovaným princem Uanem.
Prošel jsem předsíní, kde mě jeho stráž zbavila zbraní, koukaje na mě jako kousaví psi.
Čekal mě, oči oteklé po pitce, ale šťastně se tvářící vítěz.

Dle svého zvyku jsem se mírně uklonil a mlčel.
„Tak jsi přišel? V Tvých očích vidím smrt. Koho chceš zabít? Nemáš zbraň a mí psi jsou na místě.“
Usmál jsem se na něj, ale oči zůstaly stejné. Vstal a postavil se, ruku na zbrani. Jeho nadutost mu bránila zavolat psy.
„Á Ty jsi viděl ženy!“ najednou vypadlo z prince. Tobě je líto těch cour, co mi vlezly do postele? No co, mě přestaly bavit…“Znovu se zasmál…
„A Tvůj přítel už taky dostrážil královnu. Včera jsem dostal chuť navštívit matinku, a on byl proti…
Matinka se ukryla někde v hradu, ale on už ji neohlídá…a já ji najdu…“

V ten okamžik se vymrštila moje ruka a úderem dlaně zastavila Uanovo srdce.

V jeho tváři se zračilo překvapení. Zavolal jsem: „Pomoc!!, jeho Milosti se udělalo zle“.
Jeho psi okamžitě vběhli do místnosti. Stál jsem klidně, ruce u těla a mlčel jsem. Vrhli se k princi a kápo dal ucho na hruď a poslouchal. Nic. Rozhrnuli princi kabátec a snažili se prince „nastartovat“. Po chvíli toho nechali. Kápo řekl:“Upil se, nevadí, zaplatil, půjdeme.“
Stál jsem v klidu, kápo se na mě podíval, v očích měl smrt a ve tváři strach. Boj byl krátký, mé umění a zuřivost vykonaly své. Pro úplnost je nutno dodat, že můj přítel jich vzal pět s sebou, než ho zabili. Tím to bylo kratší.
Byl jsem celý od krve, otřel jsem si rukávem obličej a vydal se do dolu. Důl osiřel. Matky taky, jejich děti zůstaly pohřbené v dole. Osvobozené matky jsem pod slibem mlčenlivosti navrátil do života. Podlidi jsem pustil.

Nejhorší mě čekalo. Naložil jsem prince na svého koně, krále vyzvedl z úkrytu a vydal se do královského hradu.
Jak mě uviděli stráže, vyhlásili poplach. Pohybem ruky jsem je uklidnil. Projel jsem kolem nich.
Královna mi vyšla vstříc. Podíval se na mě.
Dle svého zvyku jsem se mírně uklonil a mlčel. Mezi námi bylo plno otázek. Její strážce s ní nebyl.

Promluvil jsem první: “První umřel pro dobrotu, druhý pro čest a třetí pro chamtivost.“ „Pokud královna dovolí, měl bych pro ni nového strážce.“

Byl to královský pohřeb, krásný a drahý. I neobvyklý. Přijel i král sousední země a svému příteli dal na cestu čerstvě useknutou hlavu šlechtice Práma….

Mám zase dobrou a nudnou práci, hlídám královnu v klidné zemi, co bude dál nevím……….
Tipů: 7
» 16.02.12
» komentářů: 2
» čteno: 816(12)
» posláno: 0


» 16.02.2012 - 17:11
Velmi pěkné!Vítej ať je Ti zde milo:))
» 16.02.2012 - 17:23
Neobvyklé, originální, pěkné...

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Následující: VIR

© 2011 - 2021 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.