12

ráno mě napadne..
nemůžu dělat co mě napadne

tuto noc to bylo lepší
až k ránu pak
odnesly to ruce a nohy
trochu záda.

vyslečená chodím bytem
okno v kuchyni jsem zbavila mlhy
a dělá mi to dobře.
ale furt je tam
to okno

po době beru oranžovou lahvičku
pohladím hlavičku a jdu na to.
do senzibilního výtahu
už skoro
našla sem jinou cestu
ano, a trochu vyměním i postoj,
postoj je polohou.
a dřív nebo později
může to být kdykoliv
s kým budeš chtít
věřím tomu.
budeš první, milá sestro..

čtu o svých domnělých problémech
jako včera.
„neuróza je jen náhradou skutečného utrpení“
dala bych všechno za to!
ať je to ten nebo ten..
neděle zdá se být vhodným dnem pro terapii
nebo si zas dělám skoky?
..
propadení pohledu přírodního uhlu
co visí na mě od stolu
ale jsem to já
nemám se bát
ani ona.

říkám si věci co chci udělat
i věci co právě jsem v nich
nahlas
pomáhá to
když chci pokračovat
a mám to dodělat
jak zaklínadlo
jak publikum co mě poslouchá
a tak tomu nesmím odejít
ne jako past
jako cvik.

mám si ostříhat nehty?
hledání by bylo rychlejší
rychlejší smrt
nalezeného nebo ne.
vytěžit co tak dráždí
na vzduchu rozebrat
budu se dlouho smát.

..nic mě nedojmulo
když tu nejsem
co já vím
kdo mě bude hlídat
a až tu nebudu
co když zas příště
se to nevrátí

je to jako ze seriálu
a ani tam se nedějou zázraky
a že mně se něco stane
jenom co udělám
udělám
tak se to stane

matka mluví
o falešném hrdinství
a tak si říkám
že to moc nechápe
ale pochybuju o tom
když jí odpovím
nevím ..

o čem to asi dneska bude
v noci
zas o tom, achjo
o spojení bez spojení
co má každou chvíli..
k nevydržení!
jenže to vydržím
a to je horší
rimbaud měl pravdu..
„jediné, co je nesnesitelné je, že nesnesitelné není nic.“

tak krásný scénář
co se mi neděje.