"CIKÁNSKÁ SUKÉNKA"

V malém roztroušeném seskupení hrubě tesaných srubů osady ROUGE, v blízkosti mělkých břehu mohutné řeky MISSISSIPPI, plném francouzského vojska krále Ludvíka XIV, pionýrských osadníků - kolonistů, traperů, dobrodruhů a podvodníků, žil v první polovině 18.století již nějaký čas muž mladšího vzhledu se začínající pleškou uprostřed temene hlavy. Zásadně odmítal nasadit si kožešinovou čapku (které také prodával). I v třeskutých mrazech, jenž na nížinných pláních trvaly po mnoho měsíců v roce.... Zabýval se prodejem největších vymožeností civilizace a technických vynálezů, které mu z Francie dováželi loděmi obratní obchodníci.

Ve srubu i v obchodě měl k ruce krásnou ženu Lenny, s plavými vlasy a andělským obličejem, která též pocházela z Evropy, utekla po rozluce od nerudného venkovskéh dlouhána Labora. S ní byl malý synek s přezdívkou Kvakoš, asi dle toho, že si rád hrával se žabičkami a kačenkami. Měl nádherný zpěvný hlásek, který si přicházeli poslechnout mnozí ze široka daleka i bezvěrci do místního kostelíka.

V blízkosti žila matka obchodníka, která po několik let nevycházela kvůli bolavým nohám z malé chýše. Vše ji donesli blízcí a ani k babce kořenářce nechtěla jít. Jak se jmenoval tento vážený a slovutný obchodník nikdo pořádně nevěděl. Jeho původní jméno ze Starého světa znělo směšně a divně slovansky. Tak si vyvěsil nad obchod štít se jménem Wolf George, ale stejně o něm nikdo neřekl jinak než ten "Wolfdog, vlčák." Věděli proč, často v krámě vrčel, naříkal, že obchody jdou špatně, kdo ví, jak to skončí? Pravda, doba byla zlá!

Poblíž měl polorozpadlou barabiznu podivínský a protivný stařík nevábného a odpudivého vzhledu, který nic nedělá, než že se přehrabuje v množství knih, dělá ze sebe rozumbradu a představte si tu nehoráznou drzost, že se snažil psát básně, úvahy a povídky, které byly děsně hloupé, jak on sám; a které stejně nikdo nečetl!

Zemi zmítal krvelačný boj francouzských vojáků a kolonistů s původními obyvateli, domorodými indiány, hlavně Irokézy. I když od osady s pevnůstkou byli vytlačeni daleko do prérie, občas podnikali divoké nájezdy ke koloniálním osadám. Zde brali zbraně, náboje, kořalku a ženy.

Lenny neopatrně byla zabrána sbíráním polních plodů,aby alespoň trochu vylepšila bilanci naříkajícího druha, který občas ňafavě skuhral, že zkrachuje, když se fintí a strojí. Ačkoliv to dělala hlavně pro něho, jen na něm visela! Je darmo o tom psát, musíme se v povídání dostat dál.

Jak byla zadumána, ani si nevšimla, že ji obstoupili čtyři indiáni na koních. a než popadla dech a začala úsilovně volat o pomoc, tak již ji odvlékali do daleké indiánské vesnice a tam ji pohodili do vigvamu velkého náčelníka Vykotlaného Zuba, jako dar. Její volání nikdo neslyšel, vojáci byli v bitevním poli, kolonisté zalezlí ve svých srubech. Druh její sečítal s brbláním mizernou denní tržbu;jeho matka si vymýšlela neduhy, dementní stařík, jak známo byl silně nahluchlý a syn na kůru kostelíka svým zvonivým sopránkem zkoušel sakrální elegii na nedělní mši.

Vše marno! Pro Lenny nastal krutý život!

V cizím prostředí, v neznámé kultuře s podivnými zvyky musela uklízet stan náčelníka, vařit podivná, pro ni neznámá jídla, například: bizoní oči a varlata na brusinkách a ibišku. Obsluhovat ženy náčelníka, prát u bystřiny, vydělávat kůže a kožešiny ulovených zvířat, sušit skalpy vojáků, osadníků, nepřátelských indiánů a zálesáků. Vykotlaný Zub si na ni nic nedovolil, ačkoliv tam byla již tři měsíce; jednak byl dobrák a protože mu jeho tři hašteřivé ženy ve dne a v noci nedaly vydechnout.

Začalo to býti horší: Byl tu ukrutný a žárlivý indián Smrdutý Kojot, který si na Lenny brousil své křivé zuby! Zaútočil na ni! Lenny se bránila jak vlčice! Smrdutý Kojot měl obličej i tělo pokryté bojovými barvami z výměšků amerických skunků, což pro Lenny bylo hrozně deprimující a odpudivé. Ruce i tělo měla rozdrápané hluboko do krve! Zachránil ji náčelník, který se vracel z lovu. Všichni, včetně náčelníka neměli Smrdutého Kojota v lásce. Utkali se v boji - muž proti muži! Náčelník přišel i o druhý zub, čímž získal větší slávu a vážnost svého kmene, ale svého soka zabil! Usmrcený byl poté předhozen supům, ti ho očuchali a se skřehotem odletěli. Kojoti po dlouhém váhání ho až v noci sežraly.

Lenny nezachránili kolonisté ani francouzští vojáci. Ti měli dost starostí v bojích s dalšími indiánskými kmeny Siouxů a Mavajů. Též začali bojovat s angličany o území kolonií! Lenny poznala kult hlavního boha irokézů Orenda, různé a užitečné žívotní praktiky, léčivé byliny a souznění člověka s přírodou. Ovšem největší přínos pro ní byl, že se začala přátelit s vlky, kterých se indiáni báli. Chovala vlčata v náručí a vlci ji oddanně lehávali u nohou.

Jednoho mlhavého rána vzala indiánskou sukénku, vysoké boty z buvolí kůže, jupku ozdobenou sobolí srstí a zub náčelníka; obklopena vlčí ochrankou se po dlouhé cestě vrátila do osady. Snad to Lenny pomohlo porozumět vlčí povaze svého milovaného druha. Druh ji přivítal vřele a něžně, což jindy nedělal. Synek usedavě plakal. Matka z chýše opět nevylezla. Stařík od vedle úžasem hodnotil krásu donesených věcí, na chvíli ztratil řeč, což se u něho stávalo málokdy a vyšinutě začal skučet, že o tom napíše črtu, nebo povídku... Wolfdog se hned ptal, protože Lenny donesla další vzácné věci a dary, co za to musela zaplatit? A poté znechuceně pravil - to mi připomíná cikánskou sukénku, viděl jsem to na nich při pogromech v Evropě!!! Pokazil tím Lenny trochu radost z návratu. Ženy a dcery osadníků i důstojníků byly jejím oděvem nadšeny a předháněly se v pochvalách. Až později po návratu do Evropy sukénka oslnila Paříž! V dnešní době z těchto prvků v módě čerpá Dior, Klein, Armani, Versace a další...

Retardovaný stařík črtu napsal...

Homo hominis lupus - ale ta šelma za to nemůže!

Věnováno Lenny, statečné ženě Evropy...

2.2.2006