Pokud dýchám, doufám

Myslím, že u mě byli všichni, které jsem znala. Tedy to asi není přesné, všichni by se tam nevešli. Byli to obličeje, které jsem měla ráda, které pro mě něco znamenaly. A myslím, že mnozí z nich plakali. Snažili se usmívat, ale moc dobře jim to nešlo. Mimi odešla, viděla jsem jí s tváří zabořenou v dlaní, když vycházela ven. Najednou mi přišla ještě drobnější, než doopravdy byla.
Přišlo mi všech najednou tak moc líto, až jsem se málem rozplakala taky, ale nakonec jsem ten pocit přemohla, protože by to nebylo fér a já navíc doopravdy plakat nechtěla.
Na chvíli se můj pohled ustálil na Benovi. Kousal si palec, nervózně při tom přešlapoval a snažil se nedívat se mi do očí. Určitě se trápil. A mě nejvíc mrzelo, že jsem ho nemohla utěšit.
Takže jsem jen ležela v té ztichlé místnosti a snažila se vnímat každou z těch tváří. Pečlivě jsem zkoumala každý výraz, protože to mělo být naposledy. Za pár chvil jsem měla zavřít oči.

Natáhla jsem ruku ke stolku, tatí zareagoval rychle a zeptal, se co potřebuju. Usmála jsem se na něj. Vždycky, od chvíle, kdy jsem skončila tady, se mu leskly oči. Často je měl červené, když se vracel z toalety.
„Ten zápisník,“ zašeptala jsem a docela dobře se mi povedlo neznít mdle.
Vtiskl mi do dlaně menší sešit s pevnými deskami. Otevřela jsem ho. Byla to má sbírka. Sbírka okamžiků. Byla plná fotek a postřehů a nějakých textů, které mě napadaly. A taky pohlednic od kamarádů a vzkazů, na které jsem nechtěla zapomenout.

Brzdíš sama sebe. Vzlétni už!
Až si zase budeš zoufat, plácni se přes ruce!
Kdybys nebyla tak tvrdohlavá, žila by sis lépe.
Podívej se kolem sebe. O tom je život.
Láska? Neznala, poznala, zapamatovala si...
Někdo mi sebral náramek. Mysli na to, žes někomu holt udělala radost.
Horší postel ti už dát nemohli! Ale ty vytrváš! A zítra ráno si řekneš o lepší...

A to byl jen výčet. Měla jsem tam toho mnohem víc. Táta mi na přání nosil z knihovny nějaké básně. Krátila jsem si chvíle samoty a mohla myslet na něco jiného. Některé mi utkvěly v hlavě.

Řekni, co chceš říct dřív, než by mohlo být pozdě!

Tenhle vzkaz jsem měla několikrát zvýrazněný a považovala jsem ho v tu chvíli za nejvíc důležitý. V podstatě vše už jsem dávno řekla. Teď mi šlo o to, aby si to ostatní také uvědomili, až odejdou z tohoto pokoje.

„Jděte,“ zamumlala jsem. Všichni jako by náhle ožili z té podivné strnulosti, kterou ostatní nazývají truchlení. Jenže tohle bylo spíše loučení, na truchlení si budou muset počkat do rána.
Došlo mi, že se Mimi vrátila a teď stojí u mé postele, s výrazem opět tak silným, jak jsem jí znala. Malá myška s kočičí silou.
Ben s sebou trhl a se slzami v očím se na mě konečně zadíval. Dlouze jako by čekal, že si to rozmyslím, že vstanu a odejdu domů. Jenže tady už nebylo co rozmýšlet. A já nestála o to, aby se mnou zůstával až do konce. Nechtěla jsem ho poznamenat více, než bylo nutné.
„Jen běžte, chce se mi spát,“ usmála jsem se a ještě si všechny prohlédla.
Mimi mi stiskla ruku a sklonila se, aby mě objala a políbila můj šátek. Ještě než se odtáhla zadívala se mi do očí. Rty se jí tak chvěly. Celá se chvěla.
„Já vím, kde budeš čekat,“ zašeptala.
„Bude to dobré,“ našpulila jsem rty a Mimi se rozesmála. Roztřeseně. Vzlykavě.
Držela mou ruku, dokud ji nemusela pustit a bez ohlédnutí zmizela za dveřmi.
Pak přišel na řadu Ben, který si ještě přisedl na postel ke mě a sklonil se, aby mi byl co nejblíže. Položil si hlavu vedle té mojí. Táta se taktně vytratil z pokoje. Tohle byla osobní chvíle. Nechtěla jsem jí zkazit.
„Pamatuješ, jak jsme v parku krmili ptáky?“ Zašeptal.
„Jistě, smáli jsme se, že se chováme jako bychom měli za sebou celý život a na stará kolena chodíme krmit ptáky.“
„Chtěl jsem, aby to byla pravda.“
„Dum spiro, spero.“ Políbila jsem ho do vlasů.
„Já vím,“ přikývl. „Pokud dýcháš, doufáš.“
Všimla jsem si, že mi docela slušně máčí polštář.
„Vždycky a navždy,“ vzhlédla jsem ke stropu.
„Proč musím odejít?“
„Je to poslední přání, které mi můžeš splnit,“ zašeptala jsem.
„Vyber nějaké jiné,“ zamumlal.
„Všechny ostatní jsi mi už splnil.“
Kazila jsem to. Přeci jenom se mi do toho připletlo dost sentimentu, abych začala plakat.
„Běž už,“ poprosila jsem ho dřív, než bude úplně pozdě. „Jen běž.“
Už se celý třásl. Přeci jenom ale našel dost síly, aby se tomu postavil a zvedl se. Ještě naposledy se ještě sklonil, aby mi vtiskl polibek na suché naprosto nevábně vypadající rty. Opřel si čelo o mé a se zavřenýma očima jsme oba vychutnávali poslední doteky a okamžiky, které nám byly souzeny.
Věděla jsem, že až odejde, bude plakat ještě víc, bude smutný a bude se tak dlouho trápit. Jenže stejně tak dobře jsem věděla, že je ještě mladý a život, který je před ním, může být hodně dlouhý. Dostatečně dlouhý na to, aby bolest ustoupila a dala možnost něčemu novému. S tímhle pocitem jsem jeho siluetu doprovodila ke dveřím.

S tatím jsem se loučila beze slov. Lehl si ke mě a přitáhl si mě k sobě. Položil si tvář na mé rameno. Nikdy přede mnou neplakal. Podle mě, mi tím dodával naději. Chtěl být silný, abych já mohla žít. I teď se tomu dlouho bránil.
Vyprávěla jsem mu několik okamžiků a společně jsme se zasmáli. Hráli jsme zase tu hloupou hru. Když se o tom nebudeme bavit, je to, jako by nic z toho nebylo.
Rozhostilo se ticho. Venku právě svítalo. Měla jsem výhled do okna, které vedlo na východ. Žaluzie sice byly stažené, ale dalo se přes ně vidět. Ucítila jsem světlo na mé bledé tváři. I pokoj se celý ponořil do zlatavé krásy.
Tohle byl krásný čas. Ten nejlepší, který jsem si mohla přát.
„Alea iacta est,“ zašeptala jsem. A kostky jsou vrženy. Otočila jsem hlavou, abych viděla do jeho tváře. Oči měl celé rudé, ale neplakal. Díval se, stejně jako já před chvíli, z okna.
Zavrtěl hlavou, skoro jako na protest. Pořád si to nechtěl připustit. Chápala jsem ho a nemohla mu to mít za zlé. Jednou se mu uleví, po těch dlouhých měsících, které se mnou musel prožít, a které bych přirovnala k nekonečné noční můře plné zoufalství, se mu uleví. Myslím, že to nepřebolí, na to ho znám příliš dlouho, ale dostaví se klid a úleva.
„Pánbůh ví, že se nemusíme stydět za své slzy, neboť skrápějí pozemský prach, jež usedá na našich zatvrdlých srdcích *).“
Konečně se rozplakal. Plakal tak dlouho, dokud mohl a dokud já jsem vnímala.

*) citát Charlese Dickense