Koukání

Koukám tak zavřenými víčky, zas do svých světů,
rád bych se kousl a větu nevypustil z úst…

Vidím jak v poušti vykopali ruku, je růžová, mý normální vzrůst,
Ona se hýbá, na prstu má malé čilé oko,
jako rybí a dokonce zvuk vydává,
zamává a pak se snaží zahrabat.
Je podivná, kde se tu vůbec vzala?
Byla snad uťatá, nebo sama utekla někomu z těla?
Koukám, třeba i část chodidla zde najdu,
co by se mohlo toulat touto pustou pláží,
žlutě osvětlené duny tu tak temně září
a berou snad vzduch.
Ruka má své vnitřní orgány,
snad i oběh krve se jí daří,
vždyť v ní pořád tepe…
Jak stvořila játra, ledviny…srdce?
Jen mi s toho zebe.
Vyvíjí se dál, nebo to jsou představy,
Budím se, jsem vlastně dojat
a podivně nasraný.

A další představa o spojených tělech,
tři až čtyři v jedno funkční tělo.
Jeho boky dělají stejné kroky.

A sny mne táhnou dál,
i když už nevím, pořád těmi víčky hledím,
snad, abych se bál.

Zpocený se opětovně budím z psychózy,
prosím o prášky, by mně práskli do hlavy,
jak palicí a zatočily s bludy v narkóze.
Vždyť je to hrozné budit se zpocený a rudý.