Jak si Kluk zlomil klíční kost...

Kluk je odjakživa hyperaktivní. Už jako malé, třídenní miminko sebou mrskal a otáčel se při přebalování. Přebalit ho byl vyčerpávající výkon, hodný zkušeného zápasníka ve volném stylu. Ve třech týdnech se naprosto nečekaně otáčel na bok a po pár pokusech i na bříško, to celé bez varování a na uzoučkém prostoru přebalovacího pultu. Ráda bych poznamenala,že jsem si ho pořídila těsně před čtyřicítkou.
V Klukovo osmnácti měsících, jsem na radu kamarádky navštívila Cvičení pro hyperaktivní děti. Zaplatila jsem za deseti hodinový kurz 4500,- a myslela jsem si, že mi chlapce zklidní...Hned po první hodině, si mě paní doktorka vzala stranou a sdělila mi, že již nemám docházet, že je hoch tak „hyper“,že jí narušuje celou skupinu...(peníze mi vrátila v hotovosti na místě – tak moc stála o naši neúčast)
Od té doby Kluk „ruší“ jen mou(již tak velmi chatrnou)psýchu...
Je proto s podivem, že si první zlomeninu pořídil až po svých šestých narozeninách.
Skákal na trampolíně, hlasitě volal, ať se jdu podívat jak mu to jde. Jsem pyšná matka na sportovní výkony svého zlatíčka a umím chválit...Stojíc vedle trampolíny a vykřikujíc(normálně by mě nebylo slyšet), slova obdivu, při slastné představě se aspoň trochu unaví a večer usne bez problémů a jako bonus – je za sítí a nic se mu nemůže stát…
Před mýma očima propadl bezpečnostní sítí ...
Dopadl z výšky metr dvacet na rameno a tvář. Možná, že kdybych ho nechala být, sebral by se a tak jak to umí jen on, by mi sdělil, že spadl a, že si asi něco zlomil... Podlehla jsem však hysterické panice, vrhla se k němu a zasypala ho polibky a otázkami o jeho zdraví. To ho zřejmě vyděsilo a tak se rozplakal a PŘITULIL.
Vím, že to co teď napíši, bude mluvit proti mně a pokud je zde nějaká sociální pracovnice Zubatá, Kluka mi odebere, ale já jsem si to užívala. Kluk není moc tulivý.Tulí se jen když je mu zle... a to mu obvykle nebývá.
Jako citová vyprahlice jsem si to užívala a tulila jsem se, co to dalo.Moc to však nešlo, protože kňučel bolestí po každém zmáčknutí. Hodinu po pádu jsme byli na pohotovosti ...kromě toho, že mi v autě usl(což naposledy udělal ve 4měsících), po probuzení nemluvil. Náhlé ticho bez jeho neustálého mluvení a poskakovaní, mě sice trochu zaskočilo, ale krásně se na to zvyká.
Kluk absolvoval rentgen. Bez svého oblíbeného komentáře, že je to na nic, protože to stejně nepomáhá proti bolesti...dostal ortézu a poslali nás domů.
Doma nemluvil, neposkakoval - celé odpoledne mi seděl na klíně a mohla jsem mu číst, co jsem chtěla já a ne knihu o Mašince Tomášovi(kterou nesnáším).
V neděli ráno spal do devíti...u oběda se nechal krmit a po kratičkém odpočinku v pelíšku (kniha o umění první poloviny 19. stolletí) jsme šli na pomalou procházku, kolem bloku.
Mezi tím se, se mnou potuloval a vymazloval na gauči. Kolem sedmé večer zazvonila sousedka, která bydlí pod námi a ptala se,zda je Kluk v pořádku, protože - přestože jsme doma, nehoupe se jí lustr...Kluk dostal jako bolestné čokoládu a já jsem si jí večer celou snědla...ani neochutnal...-kazí to zuby.
V pondělí ráno jsem ho odvedla – velmi pomalu – k babičce. Odpoledne mi ho vracela celá nadšená...
Jako správná matka zlá kamzice, jsem si to užívala.
Neposkakuje, nemluví...chodí pomalu...
V úterý ráno si ho babička přebrala před mou prací a odvedla ho za ruku. Odpoledne mi ho vracela a byla u vytržení. Konečně má vnouče jaké kdy chtěla...byli na Vyšehradě a Kluk šel spořádaně za ruku. Neposkakoval, nelezl na hradby a nevykřikoval, že je Horymír a, že mu někdo ukradl velblouda Šemíka a teď před ním prchá k neumětelské poušti. (dle pohádky"Ze Zoo", kde se velbloud jmenuje Šemík - prý po nějakém koni…)Dokonce se ani nechystal vrhat do rozbouřené Vltavy a plavat za ukradeným velbloudem. Nepokřikoval na psy a nehonil se s nimi po parku. Babička toho využila a provedla ho po Slavíně, kde jen tiše postával a poslouchal výklad o Boženě Němcové. Vracela naprosto jiné dítě. Tiché,pomalé ... užívala si to stejně jako já.
Večer už začal trochu mluvit...A odvyprávěl vše, co věděl od babičky ... a ještě spoustu osobních postřehů navíc. Ráno u snídaně nezavřel pusu. A protože se musel „domluvit“ i za uplynulé dny, mluvil a mluvil. Po dvaceti minutách na nuselském mostě v zácpě, jsem začala přemýšlet o tom, jaké by to bylo, kdybych mu něco malinko ulomila...jen tak...trochu... Odpoledne mi ho vracela unavená babička s vymluvenou dírou v hlavě... A prý už zase poskakuje....
Za tu dobu, co si tady píšu, mi polil blok. Když jsem šla pro hadr rozšlápl mi plnící pero po babičce(to jsem se znovu vrátila ke své ohavné ranní myšlence o ulamování kostí), vysypal misku s olivami, dvakrát byl u dveří ujistit sousedku, že už nebude, ale opravdu nebude dupat jako stádo nosorožců. A jen jednou mi položil chleba namazanou stranou na zápisník.
U toho celou dobu poskakoval a mluvil a mluvil...
Ale věřte, že jsem ráda. Přestože mít doma dítě, které je tiché a stejně pomalé jako vy, je sice krása, ale zase by to nebylo to ono. Prostě by mi to chybělo. To jeho mluvení a poskakování...
I když ????