Tajemství Eavinu - 7. kapitola

Ať se líbí :)
» autorka: Theresa
7. kapitola
„Mělo jí to pomoct, ne ji vyděsit!“ prohrábl si rukou už tak rozcuchané vlasy a otočil se od okna, aby znovu přešel místnost.
„Sedni si Stephane! Nemůžu přemýšlet, když tady tak pochoduješ,“ ukázala Rosamunde na židli.
„Možná budeme muset pozměnit plán a říct jí to,“ povzdechla si. „Dřív, než jí to dojde.“
„NE!“ vykřikl Stephan. „Ještě ne! Není připravená… Rozzlobila by se….“
Rosamunde se pousmála.
„Máš ji doopravdy rád, viď? Zpočátku jsem myslela, že je to jen hloupé poblouznění, které dlouho nevydrží, ale zmýlila jsme se, viď?“
„Asi,“ povzdechl si a znovu si prohrábl vlasy.
„Pokud tě má také opravdu ráda, jakože myslím, že má, vyrovná se s tím. Ale stejně máš nejspíš pravdu. Není připravená, ještě počkáme. Ale nemůžeme moc dlouho. Mohlo by se toho pokazit víc, než si myslíš. Buď s ní často, ale ne příliš. Dotýkej se jí, ale ne moc.“
„Pokusím se,“ vydechl Stephan nešťastně. „Dobrou noc,“ zvedl se a zamířil ke dveřím.
„Dobrou noc, Stephane.“

Znovu jsem se přetočila na druhý bok.
Co se to stalo? Proč mě Stephanův dotek najednou tak vyděsil?
Tyhle a ještě jiné otázky mi vířily v hlavě. Sotva jsem se zamyslela nad jednou, hlásila se o slovo další.
Posadila jsem se a promnula si bolavou hlavu.
„Jsi v pořádku?“ ozvala se Danielle.
„Jo, jenom si musím dojít na záchod.“
Zvedla jsem se a vyšla z pokoje.
Zašla jsem na záchody a opláchla si obličej vodou. Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Vlasy mi zplihle visely kolem tváře, oči jsem měla zarudlé… Znovu jsem se sklonila k umyvadlu.
Ještě jednou jsem si opláchla obličej, zvedla hlavu a vykřikla. V zrcadle jsem neviděla koupelnu a sebe, ale svoji bledou tvář uprostřed toho lesa a za mnou stál ten muž. Kápi měl staženou hluboko do čela, ale byl mi velmi povědomý. Jako bych ho znala, jako by mi byl blízký…
„Angelico! Jsi v pořádku?“
Zamrkala jsem a znovu v zrcadle viděla koupelnu. Opírala jsem se dlaněmi o umyvadlo a za mnou stála Danielle. Měřila si mne ustaraným pohledem.
„Jsem v pořádku,“ vyhrkla jsem a otočila se k ní.
„Vypadáš hrozně nezdravě, zavedu tě na sesternu.“
„Ne, to není potřeba. Jsem v pořádku.“
Do koupelny vběhla dívka, tmavě hnědé vlasy jí vlály kolem obličeje.
„Jste v pořádku?“ zeptala se a prohlížela si mě i Danielle svýma hnědýma očima.
„Já ano,“ prohlásila Danielle, „ale ona vůbec zdravě nevypadá!“ ukázala na mne.
„Vůbec nic mi není!“ ohradila jsem se.
„Má pravdu, nevypadáš úplně OK. Já jsem Kitty.“
„Angelica,“ potřásla jsem si s ní rukou a věnovala jí chabý úsměv.
„Pojď na sesternu,“ vzala mne za jednu paži a Danielle za druhou.
„Nechci…“
„Bez protestů.“
Vzdala jsem to, jasně jsem z jejich pohledů pochopila, že odpor je marný.
„Co se děje?“
„Angelice nebylo moc dobře, paní ředitelko,“ vysvětlila Kitty.
„Jste hodné, že jste ji chtěly vzít na sesternu,“ usmála se na ně. „Jděte si lehnout, já se o Angelicu postarám.“
„Dobrou noc.“
„Dobrou noc, děvčata.“
Ředitelka mi pokynula rukou a já ji následovala až do pokoje, zřejmě jejího.
„Nic mi není, paní ředitelko. Jen jsem se zamyslela a holky z toho udělaly drama.“
Pokývla hlavou a usmála se na mne.
„Vypij tohle, uklidníš se,“ podala mi skleničku, do které nalila jakýsi nápoj.
Napila jsem se a zašklebila.
„Není to dobré, ale opravdu ti to pomůže,“ usmála se na mne. „Dám ti lahvičku a každé ráno se napij, ano?“
„To není nutné!“ namítla jsem.
„Jako tvoje ředitelka ti to nařizuji.“
„Děkuji,“ vzala jsem lahvičku. „Vážně to není nutné.“
„Ale je,“ usmála se mile. „Můžeš jít na pokoj.“
„Dobrou noc,“ popřála jsem jí a vyšla ze dveří.
Pomalu jsem se chladnými kamennými chodbami dostala až na pokoj a otevřela jeho dveře.
„Jsi v pořádku?“ vyhrkla Danielle, na posteli vedle ní seděla Kitty.
„Ach jo! Jasně! Vždyť jsem vám říkala, že mi nic není!“
„Tak to si můžeme ještě chvíli povídat, ne? Teda… pokud se některé z vás nechce spát…“
„Jasně že ne!“ vyhrkla Danielle a já s úsměvem zakroutila hlavou.
Kitty byla velmi sympatická a já právě teď nechtěla zůstat se svými myšlenkami v tichu pokoje.

„Co se děje?“
„Právě u mě byla Angelica.“
„Proč?!“ vyhrkl.
„Uklidni se, není jí nic hrozného. Tedy… byla hrozně bledá. Asi se jí vybavilo něco dalšího. Dala jsem jí osobně napít toho nápoje a ještě jí dala lahvičku s sebou. Snad to zabere alespoň teď. Ale myslela jsem, že by bylo dobré, kdybys to věděl.“
„Jasně, kvůli Angelice mě klidně buď kdykoli“
„Zapamatuju si to,“ usmála se. „Tak teď už se snad můžeme oba klidně vyspat,“ usmála se, Stephan jí úsměv oplatil a vyšel z jejího pokoje.
Tipů: 5
» 05.02.12
» komentářů: 0
» čteno: 545(5)
» posláno: 0
Ze sbírky: Tajemství Eavinu


Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2020 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.