S trochou fantazie 2.

Ještě jednou se tedy vracím k Adolfu Eichmannovi. Zločinci, pro něhož se celé národnosti přeměnily z lidských bytostí v pouhá čísla a ke konci jeho řádění už to pro něj možná nebyla ani ta čísla. Kromě znechucení z jeho osoby mě ale minimálně třikrát zarazilo něco v souvislosti s ním samotným.

Poprvé, když jsem zaregistroval názor některých Slováků, hlásících se k židovské víře, že pro ně začal holocaust na podzim roku 1938, v tehdejší 2. československé republice. Začal jsem trošku pátrat a zjistil jsem, že se nejedná o takovou hloupost, jak to na první pohled vypadá. Krátce po Mnichovské dohodě v roce 1938 byla na Slovensku ustanovena autonomie, samozřejmě ještě pořád v rámci Česko-Slovenské republiky, ale s výrazně antisemitským smýšlením nezanedbatelné části členů této autonomní slovenské vlády. V jejím čele stál Jozef Tiso. Už v listopadu 1938 došlo na Slovensku k vyhánění Židů z jejich domovů a ke snaze vytlačit je do Maďarska. Na této operaci dle pamětníků údajně spolupracoval právě Adolf Eichmann, jehož tehdejší hlavní sídlo bylo ve Vídni.
Celkem se tehdy na Slovensku dalo do pohybu 7000-7500 Židů. Jejich osudy lze dnes již těžko vystopovat, ale v zásadě Maďaři tyto Židy na své území nepřijali a stovky z nich se ocitly na území nikoho. Dnes asi málokomu něco řekne například internační tábor Miloslavov. Ale podmínky těchto internačních táborů byly stejné jako v mnoha dalších táborech v následujících letech. Byl listopad a ocitli se tam lidé bez prostředků, potravin, přístřeší, v děšti a sněhu. Ocitly se tam všechny věkové kategorie, od dětí až po staré lidi. Tato situace trvala zhruba měsíc. O obětech se nikdo nezmiňuje, ale z jiných podobných internačních táborů lze vyčíst, že za těchto podmínek prostě všichni uvěznění lidé nejsou schopni útrapy přežít. V prosinci 1938 byli tito lidé na základě nátlaku veřejného mínění i nátlaku tehdejší Česko-Slovenské vlády propuštěni. Ale určitě tak na 2. československé republice ulpěla kaňka, i když za vším stál a téměř plnou odpovědnost měl zmiňovaný předseda slovenské autonomní vlády Jozef Tiso.
Ale byl by hrubý omyl žít v přesvědčení, že v Čechách a na Moravě po Mnichovské dohodě nepanovaly silné protižidovské nálady. V určitých historických obdobích to máslo na hlavě prostě máme, ať se nám to líbí nebo ne. V této souvislosti bych rád připomněl chování některých našich občanů po skončení 2. světové války. Do této doby spadá zajímavý výrok z americké strany, že Američané neosvobozovali Evropu proto, aby v Československu vyrůstaly nové Buchenwaldy. Ovšem docela pikantní na tom výroku je hlavně to, že právě ve věci, která byla Československu vyčítána, se Američané v Německu chovali pravděpodobně mnohem hůře.

Podruhé, když jsem si všimnul věci, které si ovšem všimli již mnozí přede mnou a mnozí si toho asi všimnou v budoucnu. V první části úvahy jsem naznačil, že Adolf Eichmann a jeho spolupracovníci byli pro spojence velmi užiteční. Záměrně jistě ne, ale proto, že svým způsobem byli neuvěřitelně hloupí. A v této souvislosti se nabízí jedna velmi nepříjemná otázka: Nevyužili spojenci hloupost těchto lidí záměrně?
Představte si, že na různých bojištích se rozhoduje o výsledku celé 2. světové války. Například bitva o Stalingrad, El Alamein a podobně. A v těchto dnech, týdnech a měsících křižují skoro celou Evropu desítky či stovky německých transportních vlaků s jediným cílem - dopravit lidi na smrt do vyhlazovacích táborů. V době, kdy jeden vojenský vlak s živou silou a vojenskou technikou mohl Němcům zajistit vítězství u Stalingradu a tím minimálně výrazně prodloužit celou válku. Ano, tak těsné to údajně tehdy bylo a takto neuvěřitelně Němci mrhali materiálními zdroji, o nesmyslném vraždění lidí ani nemluvě. Zdá se, že spojenci si toho byli vědomi. Myslím, že výše zmíněné opravňuje k podezření, že nemalá část civilistů byla spojenci obětována pro konečné vítězství ve válce. Je těžké jednoznačně odsoudit takové počínání. Ale mlčení toto podezření nevyvrátí a otevřené rány obtížně zhojí.
Že docházelo k masovému vraždění lidí v koncentračních táborech, to spojenci věděli. Jejich argument, že se ty zprávy zdály neuvěřitelné, se mně jeví jako nedostatečný. Nevěření už mnohokrát v historii znamenalo pouze přivírání očí před realitou. Uvedu dvě jména. Němec Kurt Gerstein a Polák Jan Karski. Oba stáli na opačné straně barikády, ale oba spojence podrobně informovali, co se v koncentračních táborech děje. Informovali, kde se to děje a žádali spojence o akci, která by toto bestiální vraždění zastavila nebo alespoň výrazně ztížila. Snaha jejich i dalších byla marná. Jedno z vysvětlení jsem nabídl. Extrémní, ale dodnes nebylo zcela vyloučeno. Kéž by byla pravda jiná.

Třetí zastavení u Adolfa Eichmanna do jisté míry souvisí s předchozím odstavcem. Že byl souzen a popraven v Izraeli, s tím by nikdo neměl mít velký problém. Problematické však bylo to, že aby bylo učiněno právu zadost, musela být porušena celá řada jiných zákonů. Ale budiž, v případě Adolfa Eichmanna se daly přimhouřit obě oči.
Jiná věc však je, jestli v tomto procesu, ale i v některých dalších počinech Izraele, svět nepřimhuřuje oči právě pro své špatné svědomí z období 2. světové války. Možná je to na zvážení, možná ne. Já jsem k Adolfu Eichmannovi napsal zhruba vše, co jsem měl na srdci a v závěrečné části celé úvahy bych se chtěl posunout trochu jinde.

Už v první části, v komentářích, jsme trochu řešili, jak pracovat s historií. Přesněji s historií, u které je obtížné mít jenom jeden nebo dva pohledy na danou problematiku. Já jsem pro co nejvíce úhlů pohledu na historii, samozřejmě s dodržením určitých mezí vhodného vyjadřování. Bez připomínání historie lze dopadnout i takto:
V roce 2009 provedla jedna skotská charitativní organizace průzkum mezi dvěmi tisíci dětí ve věku 9-11 let ohledně znalostí nedávné historie. Každé dvacáté dítě mělo Adolfa Hitlera za německého fotbalového trenéra. Stejný počet měl slovo holocaust za oslavu konce války a každé šesté dítko považovalo Osvětim za zábavní park.
Můžeme se usmát nad neznalostí britských dětí, ale jen do té doby, než zjistíme, že naše mládež na tom z velké části není o mnoho lépe. Myslím, že by stačilo udělat podobný průzkum u nás a zeptat se například, kdo byl Emanuel Moravec nebo co se skrývá pod názvem Dětřichov. Vzpomínám si, jak kdysi Paul /Paulmatthiole/ popisoval znalosti naší mládeže, které vyposlechl cestou v hromadné dopravě. Týkalo se to jiného období, ale jako příklad "znalostí" naší mládeže to bohatě stačilo.
Nejhorší však je, že děti vyrostou a stanou se z nich dospěli. A někteří z nich, jako například Charles Whiting, pak ve svých knihách píší třeba to, že Heydrich vládl Čechům způsobem, který je přesvědčil, aby kolaborovali s Němci. S kolaborací přestali až po lidické tragédii. Nebo že každý voják 3. americké armády chtěl osvobozovat Čechy, protože to byli spojenci a tudíž s českými ženami bylo dovoleno mít přátelský (rozuměj sexuální) styk. Podobné myšlenky lze najít v knize Werwolf.

Proto - nepodceňujme historii a připomínejme si ji. Ale současně zkusme rozšířit okruh těch, kterým by to připomínání mělo být určeno.
Všimnul jsem si, že mnozí z vás máte schopnost zaujmout dětského čtenáře nebo posluchače. Co takhle pod hlavičkou Libresu stvořit v omezeném počtu nějaké dílko pro školy, kde by něco z té historie bylo? Kde by bylo formou přijatelnou pro děti zmíněno například, že lidé by si hlavně neměli ubližovat. A jen tak mimochodem by mohlo být uvedeno, že hodně lidem ubližoval právě Adolf Hitler nebo Adolf Eichmann. A místem, kde se děly zlé věci, byl například Osvětim. Na nějaký takový počin bych klidně pár korun přispěl a mám pocit, že by to mohlo být s pochopením přijato i u veřejnosti. A s tímto konstatováním celou úvahu končím.