*Procházka bez návratu.*
Některé biologické zákony neplatí vždy stoprocentně
» autor: Tomáš |
[b]Je krásné jarní, nedělní odpoledne. Za chvíli bude končit doba návštěv a začne mi vizita. Zatím se ale dívám z inspekčního pokoje do nemocničního parku. Lidé se tam procházejí většinou ve dvojicích, někteří ve skupinkách.
Jedna z nich upoutává mou pozornost: okolo rodičů dovádějí čtyři děti ve věku asi tak od pěti do dvanácti let. To páté se asi skrývá v kočárku, který před sebou tlačí matka. Zřejmě se s manželem nemohou o něčem dohodnout, poněvadž střídavě ukazují směrem k našemu oddělení, pak na kočárek a zase na děti. Po chvíli se přece jen všichni ubírají k naší budově, ona znatelně s obtížemi, chvilkami se zastavuje.
Když přijdou poněkud blíže, poznávám ji. Vzpomínám si, že jsem jí byl tak asi před rokem u porodu, který byl velice snadný až překotný. Vždyť to bylo popáté! Je to jednoduchá a prostá žena, tolika těhotenstvími poněkud předčasně zestárlá. Vypadá hodně přes čtyřicet ač jí může být o dobrých osm let méně. Vybavuji se mi i jak se jmenuje, ano, je to paní Malá !
Měl bych začít s vizitou, ale na čtvrt hodinky si ještě odpočinu, říkám si v duchu a nemohu přemoci zívnutí. Chystám se tedy zdřímnout si, ale už je tu telefon: „Chce s vámi mluvit jedna paní, přijďte, prosím, do ambulance.“
Smiřuji se s neočekávanou nutností. Čtyři děti skotačí před dveřmi porodnice okolo kočárku a na chodbě před ambulancí mě ostýchavě osloví jejich otec: „Nezlobte se, pane doktore, že vás vyrušujeme právě teď po návštěvách, ale manželce se udělalo na procházce náhle nevolno a má jakousi divnou bolest v břiše. Budete tak laskav a podíváte se na ni? Před rokem jste jí byl u porodu, nemýlím-li se.“
„Máte pravdu, vzpomínám si. Chystáte se na šestý přírůstek?“
„Ale kdepak! To u nás vůbec nepřichází v úvahu. Zašli jsme sem jenom proto, že si moje paní myslela, že snad máte službu a ona vás tak dobře zná. Jinak bychom museli jít na pohotovost. Buďte tak laskav, prosím.“
Nezbývá než souhlasně přikývnout: „Samozřejmě, počkejte si, prosím, chvilku.“
Po několika nezbytných otázkách se od paní Malé dozvídám, že ještě kojí a že v posledních dnech pozorovala občas jakési napětí v břiše, které ale samo přešlo. Chuť k jídlu má dobrou, dokonce prý v poslední době přibrala něco málo na váze, protože se snaží hodně jíst, aby měla kvalitní mateřské mléko.Na procházce dostala náhle záchvat slabosti a udělala se jí tma před očima. Pak přišla ta divná bolest v podbřišku a v kříži, která se po chvilkách znovu a znovu vrací.
Vyšetřením už si jen ověřím mou zdánlivě neskutečnou domněnku, že jde o počínající předčasný porod v osmém měsíci těhotenství!
Netroufám si seznámit ji najednou s tímto překvapivým, pro ni možná šokujícím sdělením. Začínám tedy opatrně a ze široka: „Poslyšte, paní Malá, musíte tu zůstat. V žádném případě teď nemůžete jít domů.“
„To myslíte doopravdy? Je to něco tak vážného?“ ptá se překvapivě až vyděšeně.
„Co si jen počne manžel s dětmi? A to malé? Mohu je mít zde u sebe? A proč vůbec to všechno? Oč vlastně jde?“ ptá se už skoro nedůtklivě, ale nevědomky si tiskne ruku na podbřišek. Její bolest se asi opakuje.
„To máte tak, paní Malá. Vy tu jste, abych tak řekl, na správné adrese.“
„Jak to? Vždyť jsem tu na porodnici! Proč se mnou žertujete? Mluvte přece vážně, pane doktore“, reaguje nejistě a pohledem jakoby hledala svého manžela.
„Myslím to zcela vážně, paní. Domů už teď jít opravdu nemůžete, poněvadž musíte zůstat zde, na porodnici!“ Jsem už znatelně důraznější.
Zdá se ale, že to opravdu nemůže pochopit a já se vůbec nedivím, že pak dochází k tomuto vzrušenému rozhovoru: “Vy si tedy myslíte, že jsem těhotná?“
„To si nemyslím, to vím, milá paní!“
„Nevěřím tomu! Vždyť od loňského roku den co den kojím! Pětkrát denně!“
„Já vám to věřím, ale věřte vy mně, že jste doopravdy těhotná! Navíc se divím, že jste to právě vy na sobě dosud nepoznala. Po pěti těhotenstvích!?“
„No dovolte, pane doktore, která žena na sobě s jistotou pozná, že je třeba v druhém měsíci!?“ V jejím obličeji vidím, že právě zase pociťuje svou bolest.
„Jistěže málokterá. Ale vy nejste v druhém měsíci!“ , odhaluji opatrně své karty.
„Nejsem? A v kterémpak to měsíci jsem podle vás?“, ona už trochu dopáleně.
„V osmém!“ , tvrdím s veškerou vážností.
„No to je přece k smíchu! Vždyť přece nemám vůbec žádné břicho!“ kroutí pochybovačně hlavou a na důkaz své pravdy si na ně sahá.
„To není tak rozhodující, máte-li i po pěti těhotenstvích stále ještě pevné břišní svalstvo“, trvám na svém.
Z její strany žádná reakce. Zamyslela se a zkoumavě mě pozoruje. Přeji si, aby to už konečně pochopila! Kéž by aspoň dostala řádný děložní stah, který by ji definitivně o tom přesvědčil!
„Mohl byste to, prosím, všechno opakovat před mým manželem? Pak vám to SNAD uvěřím, pane doktore.“ Cítím, že situace vyžaduje rozhodující obrat!
„Velmi rád, milá paní, ale až potom. Teď už jsme ztratili dost času. Mám naspěch!“
„Teď už tomu ale vůbec nerozumím! Jak to myslíte –potom- a že máte -naspěch-?
Najednou pro mě nemáte čas??“ Teď tedy nastal okamžik, kdy musím s barvou ven.
„Právě naopak, vážená paní. Naspěch mám kvůli vám. Je totiž jisté, že nejpozději do hodiny budete rodit! Lehněte si, prosím, zde na nosítka a pojedeme rovnou na porodní sál!“
Ona se však tvrdohlavě trvá na svém a skoro zoufale vyrazí znovu do útoku:
„To je přece fantastické, co tu říkáte, pane doktore. Nevím za koho mě máte a co si o vás mám myslet. Měla jsem o vás vždy dobré mínění, ale legraci si ze sebe dělat nenechám. Přece jenom budu muset jít na pohotovostní službu. Ale říkám vám upřímně, že po tom jak jsem vás znala dříve, jste mě dnes moc zklamal!!“
„Okamžik, paní Malá! Myslím to vše naprosto vážně a rád bych to zopakoval znovu i před vaším manželem. Ale teď už opravdu není čas na další debatu. Věnujte mi aspoň část vaší dřívější důvěry a já vám zaručuji, že tentokrát zažijete ještě rychlejší porod než ten poslední! „Haló, sestro, jede se na porodní sál, ale rychle, prosím!“
Překvapená rodička je skoro bez dechu a beze slov a neklade vůbec žádný odpor, když ji ukládáme na pojízdná nosítka. Má právě bolestí zkřivený obličej, jednou rukou si tiskne podbřišek a druhou tlačí do kříže. Na chodbě míjíme jejího manžela. Zastavuji se u něho, zatímco sestra ujíždí k výtahu.
Nastávající šesinásobný otec vypadá naprosto bezradně. Zřejmě neví co si o tom má myslet, poněvadž z našeho rozhovoru neslyšel ani slovo. Chtěje zamezit opakované dlouhé debatě a proto, že mu jsem vlastně dlužen vysvětlení, mu v chodu říkám: „Pane Malý, vaše paní mě má asi za blázna, ale ve vší vážnosti vám říkám, že nejpozději do hodiny budete po šesté otcem!“
Stojí ztuhlý jako sloup, dolní čelist mu poklesla, chtěl by něco říci, ale neví co.
„Dám vám zavčas vědět, jakmile bude porod u konce, teď už to opravdu velmi spěchá!“ a utíkám ke schodům na porodnici. „Vaši paní jsem informoval, nemějte o ni strach! Na shledanou!“ a beru schody po třech.
„Haló, počkejte přece!“ zmohl se na tři slova.
„Nemám čas! Strpení, prosím!“ a za dveřmi porodního sálu jsem pro něho k nedosažení.
Přírodní zákony udělaly během hodiny se šestým těhotenstvím krátký proces a na oddělení nám tím přibylo děvčátko poněkud slabší váhy, ale mající se čile a hlasitě k životu. Já jsem tím zase nabyl ztracenou důvěru mé pacientky. Nyní se už usmívá, ale přesto nechápavě kroutí hlavou, kdykoliv se podívá na toho trpaslíčka ve svém náručí. Pan Malý přijal moje „poselství“ s trpitelským pohledem. Nebyl vůbec nadšen, za gratulaci poděkoval jen jakoby automaticky.
Než jsem vyšel na vizitu, neodpustil jsem si ještě pohled do parku: skupinka s kočárkem se právě zastavila. Všichni se ohlédli směrem k porodnici a zamávali.
Asi té maličké, kterou předtím nikdo netušil ani neočekával?
[/b]
Jedna z nich upoutává mou pozornost: okolo rodičů dovádějí čtyři děti ve věku asi tak od pěti do dvanácti let. To páté se asi skrývá v kočárku, který před sebou tlačí matka. Zřejmě se s manželem nemohou o něčem dohodnout, poněvadž střídavě ukazují směrem k našemu oddělení, pak na kočárek a zase na děti. Po chvíli se přece jen všichni ubírají k naší budově, ona znatelně s obtížemi, chvilkami se zastavuje.
Když přijdou poněkud blíže, poznávám ji. Vzpomínám si, že jsem jí byl tak asi před rokem u porodu, který byl velice snadný až překotný. Vždyť to bylo popáté! Je to jednoduchá a prostá žena, tolika těhotenstvími poněkud předčasně zestárlá. Vypadá hodně přes čtyřicet ač jí může být o dobrých osm let méně. Vybavuji se mi i jak se jmenuje, ano, je to paní Malá !
Měl bych začít s vizitou, ale na čtvrt hodinky si ještě odpočinu, říkám si v duchu a nemohu přemoci zívnutí. Chystám se tedy zdřímnout si, ale už je tu telefon: „Chce s vámi mluvit jedna paní, přijďte, prosím, do ambulance.“
Smiřuji se s neočekávanou nutností. Čtyři děti skotačí před dveřmi porodnice okolo kočárku a na chodbě před ambulancí mě ostýchavě osloví jejich otec: „Nezlobte se, pane doktore, že vás vyrušujeme právě teď po návštěvách, ale manželce se udělalo na procházce náhle nevolno a má jakousi divnou bolest v břiše. Budete tak laskav a podíváte se na ni? Před rokem jste jí byl u porodu, nemýlím-li se.“
„Máte pravdu, vzpomínám si. Chystáte se na šestý přírůstek?“
„Ale kdepak! To u nás vůbec nepřichází v úvahu. Zašli jsme sem jenom proto, že si moje paní myslela, že snad máte službu a ona vás tak dobře zná. Jinak bychom museli jít na pohotovost. Buďte tak laskav, prosím.“
Nezbývá než souhlasně přikývnout: „Samozřejmě, počkejte si, prosím, chvilku.“
Po několika nezbytných otázkách se od paní Malé dozvídám, že ještě kojí a že v posledních dnech pozorovala občas jakési napětí v břiše, které ale samo přešlo. Chuť k jídlu má dobrou, dokonce prý v poslední době přibrala něco málo na váze, protože se snaží hodně jíst, aby měla kvalitní mateřské mléko.Na procházce dostala náhle záchvat slabosti a udělala se jí tma před očima. Pak přišla ta divná bolest v podbřišku a v kříži, která se po chvilkách znovu a znovu vrací.
Vyšetřením už si jen ověřím mou zdánlivě neskutečnou domněnku, že jde o počínající předčasný porod v osmém měsíci těhotenství!
Netroufám si seznámit ji najednou s tímto překvapivým, pro ni možná šokujícím sdělením. Začínám tedy opatrně a ze široka: „Poslyšte, paní Malá, musíte tu zůstat. V žádném případě teď nemůžete jít domů.“
„To myslíte doopravdy? Je to něco tak vážného?“ ptá se překvapivě až vyděšeně.
„Co si jen počne manžel s dětmi? A to malé? Mohu je mít zde u sebe? A proč vůbec to všechno? Oč vlastně jde?“ ptá se už skoro nedůtklivě, ale nevědomky si tiskne ruku na podbřišek. Její bolest se asi opakuje.
„To máte tak, paní Malá. Vy tu jste, abych tak řekl, na správné adrese.“
„Jak to? Vždyť jsem tu na porodnici! Proč se mnou žertujete? Mluvte přece vážně, pane doktore“, reaguje nejistě a pohledem jakoby hledala svého manžela.
„Myslím to zcela vážně, paní. Domů už teď jít opravdu nemůžete, poněvadž musíte zůstat zde, na porodnici!“ Jsem už znatelně důraznější.
Zdá se ale, že to opravdu nemůže pochopit a já se vůbec nedivím, že pak dochází k tomuto vzrušenému rozhovoru: “Vy si tedy myslíte, že jsem těhotná?“
„To si nemyslím, to vím, milá paní!“
„Nevěřím tomu! Vždyť od loňského roku den co den kojím! Pětkrát denně!“
„Já vám to věřím, ale věřte vy mně, že jste doopravdy těhotná! Navíc se divím, že jste to právě vy na sobě dosud nepoznala. Po pěti těhotenstvích!?“
„No dovolte, pane doktore, která žena na sobě s jistotou pozná, že je třeba v druhém měsíci!?“ V jejím obličeji vidím, že právě zase pociťuje svou bolest.
„Jistěže málokterá. Ale vy nejste v druhém měsíci!“ , odhaluji opatrně své karty.
„Nejsem? A v kterémpak to měsíci jsem podle vás?“, ona už trochu dopáleně.
„V osmém!“ , tvrdím s veškerou vážností.
„No to je přece k smíchu! Vždyť přece nemám vůbec žádné břicho!“ kroutí pochybovačně hlavou a na důkaz své pravdy si na ně sahá.
„To není tak rozhodující, máte-li i po pěti těhotenstvích stále ještě pevné břišní svalstvo“, trvám na svém.
Z její strany žádná reakce. Zamyslela se a zkoumavě mě pozoruje. Přeji si, aby to už konečně pochopila! Kéž by aspoň dostala řádný děložní stah, který by ji definitivně o tom přesvědčil!
„Mohl byste to, prosím, všechno opakovat před mým manželem? Pak vám to SNAD uvěřím, pane doktore.“ Cítím, že situace vyžaduje rozhodující obrat!
„Velmi rád, milá paní, ale až potom. Teď už jsme ztratili dost času. Mám naspěch!“
„Teď už tomu ale vůbec nerozumím! Jak to myslíte –potom- a že máte -naspěch-?
Najednou pro mě nemáte čas??“ Teď tedy nastal okamžik, kdy musím s barvou ven.
„Právě naopak, vážená paní. Naspěch mám kvůli vám. Je totiž jisté, že nejpozději do hodiny budete rodit! Lehněte si, prosím, zde na nosítka a pojedeme rovnou na porodní sál!“
Ona se však tvrdohlavě trvá na svém a skoro zoufale vyrazí znovu do útoku:
„To je přece fantastické, co tu říkáte, pane doktore. Nevím za koho mě máte a co si o vás mám myslet. Měla jsem o vás vždy dobré mínění, ale legraci si ze sebe dělat nenechám. Přece jenom budu muset jít na pohotovostní službu. Ale říkám vám upřímně, že po tom jak jsem vás znala dříve, jste mě dnes moc zklamal!!“
„Okamžik, paní Malá! Myslím to vše naprosto vážně a rád bych to zopakoval znovu i před vaším manželem. Ale teď už opravdu není čas na další debatu. Věnujte mi aspoň část vaší dřívější důvěry a já vám zaručuji, že tentokrát zažijete ještě rychlejší porod než ten poslední! „Haló, sestro, jede se na porodní sál, ale rychle, prosím!“
Překvapená rodička je skoro bez dechu a beze slov a neklade vůbec žádný odpor, když ji ukládáme na pojízdná nosítka. Má právě bolestí zkřivený obličej, jednou rukou si tiskne podbřišek a druhou tlačí do kříže. Na chodbě míjíme jejího manžela. Zastavuji se u něho, zatímco sestra ujíždí k výtahu.
Nastávající šesinásobný otec vypadá naprosto bezradně. Zřejmě neví co si o tom má myslet, poněvadž z našeho rozhovoru neslyšel ani slovo. Chtěje zamezit opakované dlouhé debatě a proto, že mu jsem vlastně dlužen vysvětlení, mu v chodu říkám: „Pane Malý, vaše paní mě má asi za blázna, ale ve vší vážnosti vám říkám, že nejpozději do hodiny budete po šesté otcem!“
Stojí ztuhlý jako sloup, dolní čelist mu poklesla, chtěl by něco říci, ale neví co.
„Dám vám zavčas vědět, jakmile bude porod u konce, teď už to opravdu velmi spěchá!“ a utíkám ke schodům na porodnici. „Vaši paní jsem informoval, nemějte o ni strach! Na shledanou!“ a beru schody po třech.
„Haló, počkejte přece!“ zmohl se na tři slova.
„Nemám čas! Strpení, prosím!“ a za dveřmi porodního sálu jsem pro něho k nedosažení.
Přírodní zákony udělaly během hodiny se šestým těhotenstvím krátký proces a na oddělení nám tím přibylo děvčátko poněkud slabší váhy, ale mající se čile a hlasitě k životu. Já jsem tím zase nabyl ztracenou důvěru mé pacientky. Nyní se už usmívá, ale přesto nechápavě kroutí hlavou, kdykoliv se podívá na toho trpaslíčka ve svém náručí. Pan Malý přijal moje „poselství“ s trpitelským pohledem. Nebyl vůbec nadšen, za gratulaci poděkoval jen jakoby automaticky.
Než jsem vyšel na vizitu, neodpustil jsem si ještě pohled do parku: skupinka s kočárkem se právě zastavila. Všichni se ohlédli směrem k porodnici a zamávali.
Asi té maličké, kterou předtím nikdo netušil ani neočekával?
[/b]
Tipů: 33
» 04.02.12
» komentářů: 20
» čteno: 1422(35)
» posláno: 0
» nahlásit
» 04.02.2012 - 22:45
Opakovaně nechápu fakt, který se objevuje ve Tvých povídkách, že existují matky, které do poslední chvíle netuší, že jsou těhotné. Jak je možné, že necítí žádné pohyby?
» 05.02.2012 - 07:08
Berenika: Odkazuji na podtitulek. Proč tomu tak je, nevím. Ani jsme se o tom nikdy neučili. Ale jsou to tak velevzácné případy, jako kdyby někdo vyhrál na první svůj zakoupený los hned několik miliónů. Je to prostě jedna ze záhad ženské duše, zatím nevyluštěná...
» 05.02.2012 - 16:36
Píšeš poutavě, příběh jsem přečetla jedním dechem, příroda i s námi ženami mívá své plány, někdy jdou ovlivnit a jindy zase ne ale to už tak bývá, ach jo.
» 05.02.2012 - 19:06
Jéééé, příběh se šťastným koncem ... i když - ne příliš radostným otcem ...inu, možná by mohli přemýšlet o nějaké antikoncepci, nebo z toho budou mít Klapzubovu jedenáctku ... i když ... nevím, ve kterém to bylo roce ...tak - hlavně ať jsou zdraví ;-)
» 05.02.2012 - 22:26
Zajímavá povídka. A to podstatné, doktore, jsi tu zase jen naznačil. My chlapi jsme znejistěli. A to fakt, že kojení není žádná zaručená antikoncepce. Nebo? :-)
Nicméně můj ST tentokrát máš.
Nicméně můj ST tentokrát máš.
» 06.02.2012 - 08:54
To muselo být překvapení při takovém počtu drahoušků na metr čtvereční v této rodině… Plánované rodičovství není pro každého... Moc hezká povídka
» 08.02.2012 - 13:49
U nás se říkávalo"host do domu, čagan do ruky". Ještě že se to neříká o dětech, i když někdy nevím...
:o)
:o)
» 08.02.2012 - 15:49
Tomáš: Na první pohled obyčejná profese může přinášet neobyčejné zážitky a tomu, kdo je zažívá, docela jiný pohled na svět. Tvé psaní je toho důkazem a pro nás, čtenáře, svým způsobem ponaučením. I když pro nás, muže (nebo muže s duší dítěte), je z fyziologických důvodů to ponaučení přece jen v trochu jiné rovině...
» 15.02.2012 - 19:22
Tak mě napadlo, když maminka nic nezaznamenala, jedině jedno, že bylo opravdu maličké a moc sebou nemlelo.
Hezky se to četlo, přece mávali i Vám:-)))
Hezky se to četlo, přece mávali i Vám:-)))
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: *Podivná váha* | Následující: *SEBEKRITIKA*