Cesta za láskou

V duši podoben zas
mladistvému reku
vydává se rytíř starý,
nedbaje svého věku,
na předalekou cestu
za snem života svého,
k milované paní
srdce upřímného.

Srdce upřímného,
očí jiskřivých,
duše pohádkové,
retů vábivých.

S nástrahami krajiny
on srdnatě se pere,
zvolil cestu přímou,
co dech mu občas bere,
poberty a lapky
houštiny se hemží,
s vypětím všech sil
bezpečnost svou střeží.

Bezpečnost svou střeží,
pot z čela si stírá,
závod s časem běží...
Jaká pohání ho síla?

Devatero hor a řek
on překonati musí,
jasné je, že na své pouti
plno útrap zkusí,
však srdce jeho velí
stále, stále vpřed!
Nejdřív krev a slzy,
potom sladký med.

Potom sladký med
něžného objetí,
až s večerním nebem
kouzlo přiletí.

Konečně tam v dáli
spatří věže bílé,
zhmotňuje se sen,
přichází ta chvíle:
"Dobrý večer, Paní má!"
"Vítejte, můj Pane!"
Ať básník verši znamená,
co za chvíli se stane.

Ti dva právě spojili
ve stisku své dlaně,
jiskra v jeho očích hladí
pohled hrdé laně,
do očí dívají se dlouze.
Pak jejich těla
vyjdou vstříc
zhromaděné touze...

Roky a snad celé věky
na tuto chvíli čekali,
pod noční oblohou
teď našli svoji lásku,
co celý život marně hledali.