Z jednoho vrhu VI.: Jako písek mezi prsty (část první)

První část předposlední kapitoly. Snad stíháte... já ano :) Příště už to bude krvavější, tohle je ještě idyla. A... já vím, já vím, na těch zákeřných "pohledech do minulosti" bych mohla ještě zapracovat, ale nechtělo se mi to natahovat víc, než je nutné... Díky za každé přečtení, je to pro mě nesmírně důležité :) ...
» autorka: Eylonwai
Kapitola VI.: Jako písek mezi prsty

Slunce se protentokrát rozhodlo hrát si na schovávanou v mracích a to jako by se odrazilo od Kaelanovy nálady. Nespali jsme. Chlapec po tom, co se stalo, nemohl a já nemusel. Usoudil jsem tedy, že nejlepší bude využít zbylý čas na další úsek cesty do Fa-enu. Chtěl jsem tam být pokud možno s náskokem a k tomu už moc času nezbývalo.
Kaelan seděl zhrouceně na koni a v pěsti svíral uzdu toho třetího, který vezl jen malý balíček zabalený do pytle. Rozhodl jsem se, že než Slythara přesvědčovat slovy, raději mu ukážeme důkaz.
„Jak je to ještě daleko?“ zeptal se tiše chlapec, když jsme přejeli už několikátý hřeben zvlněné krajiny a ještě ani za jedním jsme nespatřili vytoužené obrysy hlavního města, ač jsme napínali zrak, jak jsme chtěli.
„Nejsem si jistý, ale už jsme určitě blízko. Támhle už začínají pole, vidíš?“
Ani nezvedl hlavu. Trochu jsem zpomalil a nechal ho dojet na mou úroveň. Pak jsem se natáhl a krátce mu stiskl rameno. „Ber to z té lepší stránky.“
„Z jaké?“ zavrčel. Aspoň konečně projevil nějakou známku citu.
„Že jsi neskončil jako sukubí žrádlo.“ Dobře, to nebyl povedený pokus, ani já na jeho místě bych se zrovna neválel smíchy. On se kupodivu mírně pousmál, ale hned zase zvážněl.
„Vlastně… spíš mě štve, že …že jsem se choval jako úplný hlupák,“ pokrčil rameny.
„Z toho si nic nedělej, mají docela silné kouzlo, a jakmile se na někoho zaměří, prakticky nemá šanci.“
„Když je sám, tak ne,“ konečně se pořádně usmál. Pak se natáhl, chytil mě za ruku a obrátil jí dlaní nahoru. Na kůži se mi červenalo několik čerstvých jizev. „Tohle asi nezmizí, že ne?“ zeptal se provinile, jakmile mě zase pustil.
„Nezmizí. Ale kdybych musel, udělal bych to znovu. Nějakých pár jizev mě vážně nezabije a navíc – jsou z boje,“ zazubil jsem se na něj.
„Z boje!“ vykřikl naoko posměšně. „Byla k tobě skoro zády, jestli si dobře vzpomínám!“
„A já jsem upír!“ pokrčil jsem rameny. „Ne hrdina s mečem.“
Kaelan se rozesmál a brzy mě smíchem nakazil.
„Poslyš, ty nebudeš zas tak starý a zkušený, co?“ nadhodil po chvíli.
„No, nemám sice ještě ani sto let, ale žádné strachy, proti mně jsi ty pořád ještě štěně.“
„Jestliže já jsem štěně, pak jsme my dva z jednoho vrhu,“ ušklíbl se a vyhnul se mé ráně.

V poledne, kdy slunce na chvíli nechalo spatřit svou tvář, jsme zastavili uprostřed travnaté pláně, kde se koně mohli napást. Kaelan stále odmítal jakékoli jídlo, ale proti oddechu v nadýchané trávě nic neměl. S blaženým úsměvem se natáhl na záda a zjevně vychutnával hřejivé paprsky na své tváři.
„Rothe…“ začal po několika chvílích a náhlý vážný tón jeho hlasu se nedal přeslechnout.
„Ano?“ skoro jsem se bál, co bude následovat.
„Jak ses vlastně stal upírem?“
A já skoro čekal nabídku k sňatku!
„Víš jistě, že to chceš slyšet?“
„Proč, je to snad nějaký krvavý příběh?“
„Krvavý ani ne, jen…“

~
Vůně dřeva a sníh. To je to jediné, co jsem si kdy dokázal vybavit z dětství. Vždycky jsem si představoval otce dřevorubce, jak se vrací z lesa a u vyhřáté plotny na něj čeká usměvavá matka. Jsou to jen představy, sny. Nevím, jestli je to pravda. Moje první skutečná vzpomínka pochází z doby, kdy jsem jako desetiletý chlapec přišel přes moře do Salhemu. Sám. Nevím odkud, nevím proč. Neznám ani žádné vzdálené země za mořem, snad jen Devět ostrovů. Jenže na žádném z nich nikdy nesněžilo.
V Salhemu jsem bydlel s ženou, které jsem říkal tetičko, ale zda jí opravdu byla, nevím, nikdy jsem se neptal. Nebyl to špatný život. Každé ráno jsem postával na náměstí s hadrem v ruce a těm, kteří měli zájem, leštil boty. Kolik lidí bez práce by za takovou příležitost dalo ruku do ohně. Jenže já byl malý chlapec a z celého srdce nesnášel nudu. Odpoledne jsem se vrátil domů, kde na mě pokaždé čekal oběd a vlídné slovo. Nevěděl jsem, co mám, pořád jsem chtěl něco víc. Tak to šlo celých pět let.
Když mi bylo patnáct, usmálo se na mě štěstí. Každé ráno, snad po celý jeden rok, kolem mě procházel jistý muž. Objevoval se jako jeden z prvních, ještě za tmy. Vždy jen prošel kolem, vysoký, s dlouhými zlatými vlasy, v drahém obleku, s kloboukem a vycházkovou holí. Působil na mě jako mlžný přízrak z dětských knih a dlouho jsem si myslel, že si ho jen představuji. Ale pak mě jednoho dne konečně oslovil. Nechal si vyleštit boty a přitom se mě zeptal, zda bych s ním neodešel. Neptal jsem se kam. A nemohl jsem zapomenout na upřený pohled jeho modrých očí.
Když tetička náhle zemřela, rozhodnout se bylo o to jednodušší. V mžiku jsem na tu nebohou ženu zapomněl a běžel za ním. Viktor mě přijal ve svém sídle, které se podobalo zámku – věže, pokoje s měkkými koberci a rozlehlé zahrady nevyjímaje. Být upírem tehdy znamenalo být váženým. Tehdy mě nepřekvapilo, když mi řekl, kdo doopravdy je. Vždycky jsem si je představoval jako půvabné bytosti s vznešeností v krvi. To Viktor bezpochyby byl, i když, jak jsem později zjistil, není to upíří výsada. To jen on byl takový.
Nejdřív jsem si připadal jako jeho hračka; neustále se staral, aby mi něco nechybělo, dával mi vše, co jsem chtěl i nechtěl a já neměl žádný důvod nemít ho rád. Cestovali jsme po celé zemi, neměli žádné povinnosti. Jen občas mě nechával samotného a vyřizoval tajemné záležitosti, o které jsem se já nestaral. Jinak byl neustále se mnou. Až po čase jsem zjistil, že je v tom něco víc, než jen dlouhá chvíle nesmrtelného. Potřeboval něčím vyplnit prázdnotu zastaveného času a na chvíli nebýt osamělý v pustém temném světě. Někdy v tu dobu to začalo být oboustranné. Až na to, že on už počítal s tím, že i mě uvidí za roky, které pro něj byly jako pár dní, umírat stářím.
Jenže já už si zvykl na nekonečnost a nechtěl jsem se jí tak snadno vzdávat. Měl jsem pocit, že nikdy nestihnu vidět všechno. A tak jsem ho o necelé čtyři roky později přesvědčil. Hrozivě jsme se pohádali a on na několik dní odjel a nechal mě samotného, snad doufal, že zmizím. Ale pak se vrátil a konečně souhlasil. Asi nečekal, že jakmile získám to, po čem jsem toužil, opustím ho.
Poměry se do té doby změnily a na upíry se začalo pohlížet jinak, ale já si to vybral sám. Chtěl jsem být samostatný a nenechat se neustále vodit za ručičku. Vlastně jsem ho odvrhl a bez jediného slova zmizel.
Viktora jsem pak už nikdy neviděl.
Pak jsem se zase sám potloukal všude možně, než jsem se otlučený světem neusadil u Fa-enu a nevybral si žoldačení pro peníze a dobrodružství.
~

Dopověděl jsem. Kaelan vstřebával to, co slyšel a já potřeboval ticho, aby zase vyplnilo hloubku minulosti, ve které jsem se pitval. A taky mi z toho bylo trochu smutno.
„Jak?“ zeptal se pak a neotevřel oči.
„Jak co?“
„Jak z tebe udělal upíra?“
Tak o tohle mu celou dobu šlo? „To bych si nechal zatím pro sebe, jestli ti to nevadí.“ Dobře, možná jsem byl trochu uražený, že to byla jediná odezva.
Kaelan se zvedl do sedu, pokrčil rameny a usmál se, čímž veškerou mou uraženost zase odčinil.
Možná jsem si přál, abychom tam mohli být ještě chvíli a nikam nepospíchat, snad i zapomenout, co nás čeká v hlavním městě, jenže… museli jsme jet dál.
Tipů: 6
» 02.02.12
» komentářů: 3
» čteno: 726(7)
» posláno: 0


» 04.02.2012 - 01:34
Škoda, že se už blíží konec... Je to moc pěkné :)
» 06.02.2012 - 15:21
přiznám se, že ta vzpomínka se mi nelíbí. Proč šel 15-letý kluk za nějakým pablbem rovnou domů....promin, tady mi to přijde krapek "pro mně" neuvěřitelné.
» 06.02.2012 - 18:11
Supermartonátor: mno, asi hlavně očekával nějaký lepší život a dobře vypadající pán by mu to mohl zajistit, tak nějak jsem o tom uvažovala... ale dík za připomínku, vsadím se, že takových nelogických jednání se najde ještě spousta :D

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2020 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.