...

svět se na chvíli zazdál zase o něco míň pevným. beton základových patek se drtil. cítíš to chvění? slyšíš jak tisíce slz buší do dláždění? zuby se klepou v mrazu. ne, bůh neexistuje. nemá proč.

jen silueta té rozesmáté holky zůstává. ryje mi do paměti, do hloubky, smrtelně. 7 pater strachu. a pak už nic. no možná. otázky ve vzduchu, co páchne benzínem a beznadějí naředěnou krví. je tma. je ticho. dýchá ještě? řekni mi, řekni že všechno bude dobrý, že nehody se dějí, že i ptáčata padají z hnízd, že i křídla dají se někdy nahmatat, jak raší pod lopatkama, řekni, že svět přestane být naprasklej, že přestane ubližovat

řekni, že věci ještě dávají smysl. plná obdivu, plná síly, plná lásky, až stáhne to člověka k zemi?! nechápavé 'proč...?' plazí se skrze rty. vibruje až do plic. řekni že se to nestalo.

řekni prosím, řekni že to přežije