Srdce bojovnice II - 46. kapitola

» autorka: Nienna
„Neopovažuj se na mne vztáhnout ruku!“ vyhrkla jsem s lehkými obavami a raději jsem vyskočila z křesla a o několik kroků couvla. Ne, že bych se pak cítila bezpečněji, protože s nahněvaným Thranduilem v jedné místnosti to snad ani nebylo možné, ale doufala jsem, že než se ke mně dostane, aspoň trochu se uklidní. „Přece bys nechtěl ohrozit zdraví svého dítěte!“ hodila jsem po něm argument, o němž jsem věřila, že zaručeně zabere.
V odpověď jsem zaslechla krátké výhružné zasmání. „Tak nyní je to už jenom mé dítě? Jaký zajímavý obrat!“
„Však víš, jak jsem to myslela!“
„Právě že vím! Ovšem netuším, kde bereš tu jistotu, že jsem až natolik ohleduplný!“
„Protože ti na něm záleží!“
„Na tobě mi záleží taky! A právě proto ti tohle nehodlám trpět!“ prohlásil nesmlouvavě. „A teď přistup ke mně!“
Zaváhala jsem. Za normálních okolností bych zcela vážně uvažovala o rychlém úprku z pokoje, ovšem ve svém současném stavu jsem si nedávala příliš nadějí na to, že bych se dostala daleko a nebo přinejmenším aspoň ke dveřím.
„Čím déle budeš otálet, tím horší bude tvůj trest, Riel!“ varoval mne princ přísně a já pod tíhou nevyhnutelnosti posléze podlehla a váhavě jsem došla až k němu.
„Výborně! Zdá se, že už to konečně začínáš chápat! A teď se otoč doprava a udělej tři kroky. Dostaneš se ke zdi, opři se o ni a ani se nehni, dokud ti to nedovolím!“
Uposlechla jsem a slabě se chvěla v očekávání toho, co bude jistě následovat. A zvláštní bylo, že tentokrát mě, snad poprvé v životě, vyhlídka na bolest vůbec netěšila. Z nějakého důvodu jsem neměla odvahu jí čelit… přijmout ji… vychutnávat si ji… dovolit jí, aby mne zcela pohltila… Možná za to mohlo to malé, které ve mně rostlo… naprosto důvěřivě a bez sebemenšího tušení o tom, kolikrát jsem si v minulosti lehkovážně zahrávala se smrtí. A proč? Abych se ujistila, že vůbec žiju? Copak mi k tomu nestačí přitisknout si dlaň na hruď? Co vlastně dokazují mé zjizvené paže? Bělavé čáry, které se klikatí přes má zápěstí, téměř připomínají mapu… akorát že jediné místo, kam mě můžou dovést, je přímo do nenasytného chřtánu Věčnosti. A tam jsem dosud nebyla připravená se vydat…
Mé rozjímání bylo znenadání násilně přerušeno zvukem tichounkých kročejů a ještě něčím dalším… hrozivějším. Znělo to, jako kdyby si princ za chůze poklepával něčím o nohu. A napadala mě pouze jediná věc, která to mohla být… prut…
Prudce jsem se nadechla a jen s přemáháním jsem se přinutila setrvat na místě, s hlavou skloněnou na znamení pokory. Čím víc se ke mně však blížil, tím silnější panika mě zachvacovala. Mé tělo téměř křičelo, ať uteču… ať se bráním… cokoli, jen ať ho nenechám, aby mne zbil!
„Nyní již nevyhlížíš tak vzpurně, Riel…“ konstatoval, jakmile se zastavil pouze malý kousek ode mě. Skoro jsem cítila teplo, které sálalo z jeho těla, a nebo jsem si to přinejmenším namlouvala. Co jsem si ovšem zcela jistě nevymyslela, byl klouzavý dotyk nějakého předmětu po mých zádech. Ztěžka jsem polkla.
„Nedělej to, prosím…“ zašeptala jsem zoufale.
„Říkala jsi něco? Nějak jsem ti špatně rozuměl!“ pronesl Thranduil nevlídně a nepřestával dráždit mou spoře zahalenou kůži tou věcí.
Něco ve mně se zlomilo a já si uvědomila, že mu splním vše, co si bude přát, pokud ke mně bude dnes shovívavý.
„Odpusť…“ vypravila jsem ze sebe s obtížemi. „Neměla jsem právo ti něco vyčítat… Já… slibuji, že už se to nebude víckrát opakovat…“
„To zní sice hezky, avšak obávám se, že to nepostačí. Protože jsi to dosud nepochopila, Riel. Já ti přece nezazlívám, že si činíš nárok na můj čas, ovšem nezamlouvají se mi důvody, pro které mne vedle sebe chceš,“ oznámil mi a mě zaskočil nenadálý smutek v jeho hlase, který hbitě vystřídal předchozí zlobu. „Nehodlám ti dělat osobního sluhu ani být neustále tvýma očima. Musíš se o sebe naučit postarat sama. Již jednou se ti to přece podařilo. A já věřím, že to zvládneš znovu.“
„Nevím, jestli mám na to ještě sílu…“ zamumlala jsem pochybovačně, ale na jeho předchozí slova jsem raději nereagovala. Neboť jsem se obávala, že by mohl mít v tomhle ohledu pravdu.
„Však ty ji v sobě objevíš, Riel,“ ubezpečil mne. „Ostatně… nic jiného ti ani nezbude… A nebo jsi snad již zapomněla, jak náročný dovedu být na své vojáky?“ opáčil suše, než na mě bez jakéhokoli varování zaútočil.
Tipů: 6
» 02.02.12
» komentářů: 0
» čteno: 533(4)
» posláno: 0
Ze sbírky: Srdce bojovnice II


Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2020 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.