Milosrdenství

Cigareta pozvolna dohořívala a štiplavý bílý dým, který z ní stoupal, vytvářel v chladném vzduchu nejrůznější odrazce. Déšť tiše bubnoval na listy stromů, v jejichž větvích se snažil nalézt úkryt před mokrými kapkami vody párek holubů, a chladivý vánek něžně ovíval krajinu. Od sousedů se čas od času ozvala rána či zvýšený hlas, nic jiného však dokonalou idylku okamžiku nenarušovalo. Dokonce i dívka, sedící na balkoně v prvním patře a držící mezi prsty kouřící cigaretu sem svým způsobem patřila. Celý velký svět je pro ni v tuto chvíli tvořen tím malým zákoutím, balkonem, zahrádkou a nejbližším okolím. Nic mimo tento nejasně vymezený prostor neexistuje, alespoň pro ni ne. Její myšlenky se potulují na hranici konkrétního a abstraktního, na pomezí reality a fantazie. Přemýšlí o všem a zároveň o ničem, snad si vychutnává kouzlo tohoto okamžiku.
Nemá sebemenší pojem o čase, neví, zda uplynula hodina či pouhých pár minut. Navzdory chladnému vánku nevnímá zimu, ač má na sobě pouze tílko a sukni. Zdá se, jako by její duch opustil tělo, vydal se na vlastní cestu životem a nechal svoji hmotnou skořápku napospas okolnímu světu. Její nepřítomné oči jsou upřeny do neznáma a bledé rty se bezhlasně chvějí.
Na stromě, v úrovni jejích očí, se náhle něco pohne. Našlapuje to tiše a opatrně, a pomaloučku, krůček po krůčku, se blíží. Ač není skrze clonu deště slyšet vůbec nic, pohyb přece jen zaujme dívčinu pozornost. Její oči zaostří a z nejasného, na stromě sedícího stínu se vyklube mladé, sotva odrostlé kotě. Má bílý kožíšek a na hřbetě mourovatou skvrnku, a svýma obrovskýma, tmavýma očima hledí na člověka. Dívce se na tváři rozlije mírný úsměv. Natáhne ruku směrem ke zvířeti a tiše na něj zavolá: „Čičí…“ Malý kocourek udělá váhavý krůček vpřed, pak ale zůstane nerozhodně stát, s přední tlapkou zdviženou. „No tak, čičí, pojď sem,“ přemlouvá ho mazlivě mladá žena a v duchu si nepřeje nic jiného, než aby zvíře uposlechlo její prosbu, překonalo svůj strach a přišlo za ní. Další nepatrný krok jejím směrem. Ještě jeden, přikrčení, odraz a kotě stojí na balkóně. Tázavě a obezřetně sleduje dívku, je připraveno dát se kdykoliv na úprk před hrozícím nebezpečím. Ta však jen sedí v mírném předklonu, usmívá se a neustále mluví. Její hlas nakonec kocourka přesvědčí. Přichází blíž a blíž, natahuje čumáček k dívčiným prstům a nechává je spočinout na svém hebkém, promočeném kožíšku. Na znamení spokojenosti začne vrnět tak, jak to umí jen kočkovité šelmy a vyskočí dívce do klína.
V hlubokých lidských očích se zalesknou slzy. Příliš pozdě, maličký. Přišel jsi příliš pozdě. Dívka zamrká, a křišťálová kapka jí steče po tváři dolů. Pravou rukou stále drbe předoucí kotě, levá jí visí volně ze židle dolů. Náhle dosud pevné sevření prstů povolí a na studené kachličky dopadne použitá injekční stříkačka. Mimické svaly v obličeji se neovladatelně zachvějí, celé tělo se začne intenzivně třást. Pravá ruka se sveze z hebkého kožíšku a zůstane zaklíněna za opěradlem umělohmotné židle. Kotě zvědavě nakloní hlavičku na stranu a tázavě zamňouká. Dívčiny oči se naposledy otevřou a zahledí se do zelených studánek drobné šelmy. „Děkuji…“ ozve se sotva slyšitelně z chvějících se rtů a slzy, které stékají dívce po tváři, jsou tentokrát plné vděku. Vděku za to, že ve své poslední chvilce nebyla sama.
Malý kocourek počkal, až se oči umírající přestaly pod zavřenými víčky zběsile komíhat a ve chvíli, kdy ucítil prvotný chlad, zachvacující lidské tělo, jemně otřel svůj studený čumáček o její tvář. Pak seskočil z dívčina klína a bez jediného ohlédnutí zmizel. Svůj úkol vykonal.