(sou)tahy

přemýšlím o svých tazích, a jestli jsou moje.. jestli je vůbec táhnu já. nebo jsem tažena. hypnóza, sugesce, vězení, kruhem chodit se zavázanýma očima. chodit jen těma očima. jsem čtyřka, země.. na protest neuroticky s opačnými, usilovnými výmluvami. ve snaze prolomit hráze starých, ale snad přirozených sutin, svázaná, mrskám se že nemůžu takhle žít. nebo že bych nechtěla ale nic neudělám kromě mrzutých výpadů. žádné kroky, natož skočit.. hráze se smějí, pevné. tím vyšší je stavím, čím víc vím že je nepřekonám. že bych snad i mohla ale neudělám to, ony sílí, mě v sobě uzavírají..

tolik o všem, mé cestovatelské sny, už vás vidím jak vás jen vidím, nikdy vás neožiju.. moje plány, krájení toku dní do kontrolovaných dob jednotlivých činností, ani vy nejste tady, když se po vás ohlížím, přesunuly ste se mlčky do příštích dní, prcháte přede mnou, nikdy vás neuchopím.. a co mé změny, jaká chci být, vždyť je to tak snadné když vím jak na to. ne, jsem pořád kysele stejná, tak co se posralo? někdy příště to ale už vyjde, že? ..když myslím na to co udělám zítra, třeba na procházku zimou a nohách ponořených do ledové vody, uvolnění..nikdy to nepříjde, protože dnes, dnes mám horký čaj a nohy v teple, a ty nemají fantasii.

taky se dívám na obraz, který jsem nedokončila. ha, ne jeden.. a jestli je dokončím? něco na tom asi je, začínat pokaždé odznova..ale je to začínání s klidným pocitem dobře dokončené práce, té před tím.

každý den si rozškrábu ránu na zádech, každý večer..mám krev za nehtama. nikdy se nezahojí. možná někdy snad, když budu dlouho spát nebo na ni nepomyslím. ale běda jí, udělám díru do živého.