Příběh Jana Kováře

Jan Kovář je hubený muž atletické postavy a v neposlední řadě kavalír, což už se v dnešní době vidí málo. No zkrátka, sen každé dívky či ženy.

Jan Kovář se na přání svého otce přihlásil na pekařskou školu, ale po dvou letech Honza zjistil, že pekařské řemeslo není to, co by chtěl v životě dělat. Když se Honza přišel s tímto faktem svěřit svému otci, na kterém bylo vidět, že se mu synovo rozhodnutí ani trochu nezamlouvá, tak se svého jediného potomka zeptal:

"Dobrá, milý synu, tak mi tedy řekni, jak by sis představoval svoji budoucnost ty?"

Honza se vítězoslavně usmál, protože už tušil, že má skoro vyhráno a řekl

"Pamatuješ, jak jsem ti kdysi říkal, že ve svém volnu trávím pár hodin s kamarády?"

Otec jen pokýval hlavou a šťastný Honza pokračoval.

"Každou sobotu a neděli se scházíme u jednoho z mých kamarádů v garáži a tam se pokoušíme skládat a hrát vlastní hudbu. Muzika je to, co mě baví a čím bych se chtěl živit."

Otec se jen usmál, vstal ze svého oblíbeného křesla ve své pracovně, na němž seděl, už když za ním přišel. Jak procházel kolem místa, kde Jan seděl, tak mu poklepal na rameno a řekl

"Pojď se mnou, něco ti ukážu."

Honza vůbec netušil, kam ho táta povede; poslušně vstal a šel za ním. Šli po dlouhé chodbě, až došli do ložnice Janových rodičů; když otec otevřel dveře do pokoje, Honza vešel dovnitř, sedl si na postel, která stála hned za dveřmi a čekal, co bude dál. Otec vstoupil do místnosti okamžitě za ním a zastavil se u skříně, která stála naproti posteli, na které Jan seděl - otevřel ji a vytáhl z ní pouzdro... o něco málo větší než houslové. Podal jej Janovi a řekl, ať ho otevře. Poté, co to učinil a uviděl obsah pouzdra, tak na něj zůstal civět s pusou otevřenou dokořán překvapením. V černém pouzdru vypolstrovaném červeným sametem ležela překrásná kytara. Asi po půl hodině bezdechého civění na poklad, který se právě zjevil před Janovýma očima, se Jan konečně vzpamatoval a zeptal se, jak přišel k takové nádherné kytaře. Táta se na něj jen smutně podíval a řekl.

"Na tu kytaru hrála tvoje máma ten večer, co jsme se poznali."
Honza na svého otce s údivem koukal, protože jeho táta o mámě nikdy nemluvil, a když se ho Honza zeptal na cokoli kolem mámy, tak táta pokaždé něco zamumlal a nic víc. Dnes ale Honza vycítil možnost dozvědět se o mámě víc, tak se zeptal.

"Jaká vlastně byla moje máma a jak jste se vlastně poznali?"

"Jednou jsem šel na pivo do baru Modré Hory - ten den tam tvoje máma hrála na tuhle kytaru - a já se do ní na první pohled zamiloval. Po půl roce společného chození jsme se s tvojí mámou vzali a po dalším roce ses narodil, což pro nás byl pocit velkého štěstí. Když ti byly 2 roky, tak tvoje máma začala znovu jezdit na turné, protože hudba jí moc chyběla... Když se zase jednou vrátila po půl roce koncertování domů, zpozoroval jsem na ní určité změny v jejím chování. Jakmile jsem s ní o tom chtěl mluvit, řekla, že to bude zase dobré. Přestože mě to trápilo, dál jsem se už na nic neptal. Jednou v noci mě probralo takové tiché vzlykání vedle mě, ale nereagoval jsem na to, protože jsem věděl, že by mi řekla, že to bude dobrý, proto jsem ležel, koukal do stropu a čekal, až se mi podaří usnout. Druhý den ráno jsem na stole v kuchyni našel obálku a uvnitř byl dopisní papír s jedním slovem - promiň. Jak jsem si to přečetl, tak jsem měl špatný pocit v těle, běžel jsem se podívat do naší garáže. Moje podezření se mi potvrdilo, naše červené auto značky Volvo tam nebylo. Po šestnácti letech se tvoje máma vrátila s úplně posledním koncertem v kariéře a dala mi tuhle kytaru, že ji máš prodat nebo na ni hrát, jak budeš chtít. Od té doby už jsem ji neviděl."

Potom, co otec domluvil, Honza zaraženě seděl na posteli a mlčel. Táta se tedy zvedl, došel ke dveřím, otočil se a řekl

"Než začneš hrát, slib mi, že nejdřív dostuduješ školu."
Honza jen přikývl a jeho otec spokojeně odešel.

Po ukončení studia na pekařské škole, kterou Jan absolvoval s vyznamenáním, se začal plně věnovat své kapele Modrá Hora. Tento název kapela dostala na počest baru, kde Honzův táta potkal jeho mámu. Ze začátku se však kapele moc nedařilo.... teprve až když kapela nahrála skladbu s názvem "Žena, která mi zlomila srdce". Tato píseň se zakládala na skutečnostech, o kterých mu vyprávěl jeho táta o jeho mámě. S touto písní začala kapela bourat jednu hitparádu za druhou. Všude tam, kam Modrá Hora přijela, tak dívky ječely a popularita kapely začala strmě stoupat. Po několika týdnech už byla tak velká, až se zdálo, že jejich sláva se dotýká samotné oblohy, hvězd a nakonec i vesmíru. Zanedlouho po vydání jejich prvního CD jim přišla i první nabídka na měsíční koncertní šňůru za hranicemi země. Tuto nabídku po krátkém váhání kapela přijala. Koncert se měl konat v Anglii. Při jejich prvních dnech koncertování v této překrásné zemi nebyla návštěvnost taková, jakou by si hoši z kapely představovali, tak druhý den po koncertě se slabou návštěvností udělali kluci plakáty a vylepili je po celém Londýně, zbytek plakátů rozdali kolemjdoucím. Kluci přišli do hotelu a Honza se zeptal svých spoluhráčů z kapely, jak vidí dnešní večer. Matěj Holý se na Jana koukne a řekne

"Nevím, nevím, když jsem viděl tu návštěvnost našich koncertů, tak bych nejraději zrušil celé turné." Honza jen přikývl a řekl, že když dnes nikdo nepřijde, tak pojedou domů.

Ten večer nastoupila skupina poprvé před plný sál a měli velký úspěch. Od té doby měla kapela Modrá Hora na svých koncertech vždy plný sál; při takovém koncertě Honza uviděl v první řadě pod pódiem sedět černovlasou dívku, jak v ruce drží kapesník a brečí.

Od toho večera tato záhadná dívka navštívila každý koncert Modré Hory, který ještě zbýval do konce jejich turné - a vždy brečela, když muzikanti začali hrát píseň "Žena, která mi zlomila srdce". Toto záhadné děvče nedalo Janovi spát, dnem i nocí na ní musel myslet, při jejich posledním koncertu v Anglii za nimi tato osoba přišla do zákulisí a neomylně zamířila k Honzovi a anglicky se ho zeptala, jestli mluví anglicky. Jan,který byl schopen naučit se pouze text jejich písní v angličtině, se otočí na svého klávesistu Bohumila Třetinu, přezdívaného Bohoušek, který okamžitě pochopil, co po něm chce. Otočil se k dámě a začal s ní hovořit svojí plynnou angličtinou. Po několika vteřinách hovoru se Bohoušek otočil zpět k Honzovi, oznámil mu, že tahle krasotinka umí kromě angličtiny také trochu česky. Sotva to Honza uslyšel, tak se na neznámou usmál a zeptal se jí, co si přeje. Neznámá se na něj usmála a lámanou češtinou se zeptala, jestli by s ním mohla mluvit. Jan, trochu překvapen touto prosbou, přikývl; zeptal se, jestli by ji mohl pozvat na večeři. Dívka se usmála a zeptala se, zda dnes v osm v kavárně u Velkého Johna. Honza přikývl a dívka odešla.

Honza stál před restaurací už ve tři čtvrtě na osm a čekal na neznámou ženu. Přemýšlel, co mu může chtít. Někdo mu náhle sáhl na rameno. Jan zvedl oči a uviděl neznámou ženu, která tam stála v celé své až nadpřirozené kráse. Byla tak krásná, až to Janovi vyrazilo dech. Když mu podávala ruku, tak se nevzmohl na pozdrav. Ona neznámá osoba, jakmile uviděla Janovy rozpaky, usmála se a povídá

"Jdeme na tu večeři, nebo tady budeme jen tak stát?"
Jan se usmál také a šel se svým půvabným doprovodem do nedaleké kavárny Velkého Johna.

Tato kavárna, kromě toho, že byla uvnitř polepená fotkami Johna Lennona, v sobě měla ještě dvě netradiční věci. Z nedalekého hracího automatu se ozývaly skladby hudební skupiny The Beatles. Po usazení ke stolu přišla desetiminutová přednáška o životě a tvorbě této věhlasné kapely. Celková atmosféra této restaurace působila příjemně a romanticky.

Naše dvojice dorazila do kavárny deset minut po osmé. Sotva se náš pár posadil a objednal si jídlo, Honza se zeptal, proč s ním chtěla mluvit. Dívka na nic nečekala a představila se mu jako Eva Konopná. Asi po dvou hodinách rozhovoru s ní se Jan dozvěděl, že Eva je jeho nevlastní sestra. Také mu sdělila pravý důvod toho, proč vždy při jejich úvodní písničce plakala. Prý to bylo, protože v textu té písně poznala příběh vlastní mámy a nevlastního táty, kterého nikdy nepoznala. Chvilku po tom, co Eva skončila své vyprávění, se Honza nevzmohl ani na slovo; místo toho se začali po chvíli mlčení smát, až se po nich všichni v kavárně začali otáčet. Jenže Janovi s Evou to bylo jedno, protože byli oba rádi, že našli to, co ani nehledali - a to je spřízněnou duši.


Po pěti minutách neřízeného a hlavně hlasitého smíchu se oba konečně uklidnili, dojedli večeři, zaplatili a odešli. Našli v sobě nejen nevlastní sourozence, ale i velmi dobré přátele.

Po cestě do hotelu si Jan s Evou ještě povídali o běžných věcech a i když byla už trochu zima, této dvojici to vůbec nevadilo, protože je hřál sourozenecký cit, který k sobě dnes pocítili. Před hotelem, kde Honza se svou kapelou bydlel, se s ní rozloučil. Poděkoval jí za pěkný večer a šel ke schodům, vedoucím do haly hotelu. V půlce cesty se však ještě zarazil a povídá.

"Zítra ráno odlétáme domů do České Republiky, proto bych měl pro tebe nabídku. Nechtěla bys přijet?"
"Ráda," řekla Eva, usmála se a popřála Janovi hezkou noc a odešla.

Honza přišel do pokoje, celá kapela už pochopitelně spala, Honza vlezl do postele a za chvíli usnul.

Druhý den se ho kluci ptali, jaká byla schůzka. Honza se usmál, popsal jim celý průběh schůzky. Jakmile skončil, členové jeho kapely na něj zůstali nevěřícně koukat.

V deset dopoledne nasedla kapela do letadla na Prahu a za pár hodin byli doma. Honza z letiště zavolal otci a ten ho tam vyzvedl. Po cestě domů mu Jan vylíčil průběh celého turné. Také mu pověděl o tom, co se mu stalo včera večer. Táta na to ale nic neřekl.

Po čtrnácti dnech se všechno vrátilo do starých kolejí, kapela začal znovu hrát, dívky opět ječely a hoši byli jako u vytržení. Po roce se Jan zase setkal s Evou a Jan ji představil tátovi. Eva se u Jana zdržela týden. Od onoho dne jezdila Eva do ČR každý rok. Jan si za nějaký čas našel dívku, se kterou se oženil a narodil se mu syn Josef. Modrá Hora ještě hrála deset let, než se Honza rozhodl uskutečnit její poslední koncert, který měl ohromný úspěch. Protože Honza byl šetřivý typ člověka, tak si za peníze, které dostával za vystoupení, pronajal budovu, kde zřídil malou pekárnu a pekl to nejvypečenější pečivo v okolí.