Srdce bojovnice II - 44. kapitola

Když jsem se probudila, zarazilo mne, že jsem v posteli sama. Přinejmenším jsem se namísto k Thranduilovu urostlému tělu tulila k polštáři. Dosud byl cítit jeho vůní, avšak byla to jen hodně slabá náhražka. Znepokojeně jsem si klekla a rukama pečlivě protápala každý kousek matrace, abych se ujistila, že se pouze neodkulil stranou, přičemž mi některé mé partie neváhaly dát ihned najevo, že jsem je až přespříliš namáhala. Já tu sladkou bolest ovšem takřka uvítala, neboť mi připomínala mé vášnivé milování s princem. S princem, který se mi nyní kamsi vytratil, jak jsem byla posléze nucena zkonstatovat.
Nebyla jsem natolik pošetilá, abych se obávala, že mne opustil nadobro, ale příjemné mi to také nebylo. Protože bez něho jsem vlastně netušila, co si počít. A tak jsem se nakonec stočila do klubíčka, tvář zabořila znovu do jeho polštáře a netrpělivě jsem čekala na jeho návrat.
Nejspíš jsem musela někdy během té doby usnout, protože když jsem se opět probrala, nacházela jsem se v majetnickém objetí svého milovaného velitele. Jak to provedl, aniž by mne vyrušil ze spánku, mi bylo vážně záhadou.
„Ještě hodláš spát? Tys mi tu tedy pěkně zlenivěla, jen co je pravda. Ale neboj, však já už vím, jak tě zase dostat do formy…“ zašeptal mi Thranduil do ucha a když už byl u něho, také ho hned pohotově polaskal svými rty.
„Do formy? Jsem ráda, že můžu ležet,“ zaúpěla jsem procítěně a opatrně jsem se protáhla.
„Tak si to ještě dnes užij, protože zítra ráno se na tebe přijde podívat Elrond a pokud uzná, že už můžeš vstát, pak si tě vezmu na starost já osobně,“ přislíbil mi princ a jeho tón prozrazoval, že nemluví pouze o postelových hrátkách.
„Na starost? Co se mnou hodláš provádět?“ opáčila jsem znepokojeně. „Jsem ještě docela zmožená z našeho milování.“
„Což jenom dokazuje, že potřebuješ víc pohybu.“
„Lord Elrond říkal, že mám hodně odpočívat,“ namítla jsem, protože ačkoli jsem netoužila být nadosmrti zavřená v pokoji, ani mne nijak nelákalo jít mezi ostatní Eldar a stát se terčem posměchu a nebo ještě hůře falešného soucitu.
„Odpočinek ti očividně příliš nesvědčí, Riel. Vadneš tu jako květina bez vody. Tvoje jiskra, kterou jsem vždy tak obdivoval, je téměř uhašená a tvé oči jsou zcela bez života.“
„Jestli to třeba nebude tím, že jsou nevidomé!“ připomněla jsem mu ostře.
„Ne, to není tím. Když jsme se milovali, občas jsem v nich spatřil záblesk tvého někdejšího ohně… ale nyní… připomínají spíše vyhaslý krb.“
„Ty jsi najednou nějaký všímavý!“ prohodila jsem sarkasticky, abych ho od podobných úvah odradila. Nepotřebovala jsem, aby mi připomínal, že jsem pouze stín sebe samé.
„Všímavý? Možná… rozhodně neuniklo mé pozornosti, že zatímco jsem byl pryč, ani ses nepokusila mezitím vstát z postele a obléknout se. Nějak mi to nesedí s tím, jak jsi prohlašovala, že chceš být na ostatních nezávislá.“
„A jak se mám asi obléct, když nemám co na sebe?!“ namítla jsem prudce.
„Že nemáš? Nechal jsem ti jedny šaty schválně přehozené přes pelest, abys je snadno našla. A další jsou ve skříni, což bys nepochybně zjistila, kdybys po tom ovšem pátrala.“
„Já se spíš zajímala, kde jsi ty! Víš, jak mi bylo, když jsem se probudila, a tys tu nebyl? Jak jsi mě tu mohl nechat takhle samotnou?! Mohl jsi mě aspoň vzbudit, abys mi to řekl, ne?“ vyjela jsem na něho a už když jsem ze sebe ta obvinění chrlila, uvědomovala jsem si, jak absurdně se chovám. Jenže jsem si nemohla pomoct.
Po mém výbuchu zavládlo nepřirozeně dlouhé ticho a mně bylo jasné, že jsem to tentokrát opravdu přehnala. Věděla jsem to už předtím, než Thranduil bez jediného slova vstal z postele a mlčky se začal oblékat, což jsem rozpoznala podle tichounkého šustění látky a kůže. Ostatně jeho ledový tón, když posléze promluvil, to dokazoval nade vší pochybnosti.
„Můžu tě rovnou ubezpečit, že takhle o samotě se probudíš ještě mnohokrát, Riel, tak přestaň vyvádět jako malé děcko, co má strach ze tmy! Už prve jsem ti říkal, že nemohu být pořád jenom s tebou, a na tom se zhola nic nezměnilo! Stále mám své povinnosti a ano… stále mám i aktivity, kterým se rád věnuji a kterých se ani pro tebe nehodlám vzdát! Také k tomu nevidím ten nejmenší důvod. Protože sotva přestaneš litovat sama sebe a začneš konečně zase bojovat, zjistíš, že tvé postižení není až natolik zlé.“
„Že ne?! A zkoušel jsi někdy jaké to je, když nevidíš?!“ vmetla jsem mu hněvivě do tváře, rozčilená tím, jak zlehčuje můj stav.
„Ano, zkoušel. A i když je to dost citelná ztráta, ještě pořád ti zbývá dost ostatních smyslů, aby ti zrak nahradily. Teď půjdu zase pryč, Riel, a až se vrátím, tak tě nechci najít v posteli nahou, rozumíš? Budeš oblečená a učesaná a připravená se mnou u stolku před oknem povečeřet. Vyjádřil jsem se dostatečně jasně?“
„A když ne?“ zkoušela jsem ho.
„Pak budeš potrestána za neuposlechnutí rozkazu a navíc zůstaneš o hladu!“ odvětil rozhodně, než za sebou nepříliš jemně zabouchnul dveře.