Devět

Předchozí díly naleznete ve společné sbírce autorů:
drsnosrstej kokršpaněl, Hazentla a Bambulka s názvem "Povídka"

http://www.libres.cz/sbirka/45-povidka/

******************
Indonésie, neznámé místo, čas: 5:57

Hlava jí třeštila.
Svět se ještě nepřestal houpat, ale myslela si, že jestli neotevře oči, bude to ještě horší, než to je. Mýlila se. Tisíce malých sršňů se jí zabodlo do očí a do hlavy, jak prudké světlo, padající do prostoru dírou ve střeše, s úsměvem mučilo její smysly dlouho ponořené v milosrdnou tmu. Absolvovala tvrdý výcvik, tisíce hodin tréninku. Přesto musela hranice vlastních limitů posouvat stále dál a nebyla si jistá, že za dalším dál už nebude nic než prázdnota. Drogy. Očekávalo se, že to zvládne. I na to přece měla Nela Neratovická „školu“. Ale tady byla Indah a tohle byl pořádný „trip“, netušila, co dostala, ale podle síly to muselo být hodně kvalitní „háčko“ nebo něco, s čím se ještě nesetkala. Otočila oči k předloktí a měla jasněji. Stopa po čerstvém vpichu ji potvrdila tušení, že se žádný „flashback“ nekoná.

To, co uviděla za chvíli, však mělo posunout její myšlenky úplně jiným směrem. Uviděla něco, co v té černé díře působilo stejně nepatřičně jako ona. Na zemi, těsně za ní, ležela svázaná dívka, ba ještě dítě, což nezakryly ani světlé vlasy, zčásti jí padající do obličeje. Nehýbala se, oči měla zavřené.

Indah se vzpamatovala a tiše promluvila na dívku vedle ní. Už zase byla ve střehu:

„Madu, madu …“ /holčičko …/ „Bangun“ … /vzbuď se, vstávej/.
Žádná reakce

Indah s dívkou jemně zatřásla a zkusila to znovu, a aniž byla schopna racionálně zdůvodnit proč, promluvila na ni rusky:
„Ďjevuška, ďjevuška …. Prasypajsja“

Dívce začala cukat víčka. Za pár vteřin na to otevřela do šedé tmy oči a hlasem, který nesl stopy dříve proplakaných slz, vydechla: „Mama …“

*******************
Česká republika, České Budějovice, Masné krámy, 13:03

Horko k zalknutí, zase nefungovala klimatizace a kouř už nestoupal v roztomilých obláčcích, ale vytvářel mračna, která se cpala paní Mileně do nosu, do krku, do myšlenek. Ty byly stejně šedivé jako ten kouř. Bylo patnáctého v měsíci a ona věděla, že je to přesně TO datum. Naučeným pohybem otevřela kasírtašku a už poněkolikáté zkušeným pohledem propočítala bankovky. Ano, dnes to bude stačit. Snad.

V tu stejnou chvíli, co jí hlavou procházely myšlenky ovíjející se kolem data, zazvonil vzadu za barem telefon. Lehce s sebou trhla. Věděla, proč zvoní a proč zrovna teď. Otočila se a šla k drnčícímu aparátu. Zvedla jej a bez úvodního pozdravu jen prostě odpověděla:
„Ano, jsem tady. Všechno podle dohody. Čekám vás.“

Pak tiše postavila bezdrátový telefon zpátky na stůl a čekala. Do deseti minut zastavilo před Masnými krámy auto a vystoupili z něj dva muži. Kdyby byl čtenář právě přítomen u tohoto dějství osobně, jistě by mu neuniklo prazvláštní oblečení jednoho z nich, jež vynikalo nejen zelenou barvou odstínu svěžího brčálu, ale také stylem, dalo-li by se to, co měl na sobě, vůbec zařadit k nějakému stylu. Paní Milenu už ten archaický zjev mužíka nepřekvapoval, za ty dlouhé měsíce, co se vždy patnáctého objevil i se svým kumpánem, si na ten obraz začala zvykat, na to, co mělo následovat, si ale zvyknout nemohla. A ani nechtěla.

Na Frekvenci 97,7 právě vysílali písničku na přání. Paní Milena v paměti lovila střípky angličtiny a pomyslela si něco o šíleném textu. Ale pak se jí do hlavy zaryla slova:

.....„Jump by your will or be taken by force
......I’ll get you either way
......Trying to keep the hellfire lit
......I am stalking you as prey.“

A ona najednou věděla, že jestli se nebude bránit, nikdy ten boj nevyhraje a peklo bude pokračovat.

Rozhodným krokem zamířila ke vstupním dveřím.

*******************
Česká republika, České Budějovice, Tiskárny, čas neurčen

Vyslechnuto:
„Říkal jsem Ti, že to ta žába nevydrží…“ „Sakra, seš´ asi úplně padlej na hlavu“, hlas muže v černém zněl ostře jako žiletka čerstvě zasazená do holicího strojku.

„Ale Marte, ty holky teď už skoro nic nezvládnou, i když jsou mladý, jako by jim chyběla šťáva nebo co …. A taky, jak jsem moh´tušit, že jí starej nedá vůbec přestávku a zapomene jí dát i najíst … je to blázen, kazí kšefty. A vůbec, začíná tady bejt „horko“, nějak se mi to nezdá, asi budeme muset změnit lokál, kámo. Zvlášť potom, kdy ten trouba tiskárenskej, Jeřábek, našel starýho …“, reagoval „ten druhý“. Byl to dlouhý proslov. Nezvyklý na toho, kdo většinou mlčel. Musel. I teď raději měl, protože jeho odpověď se muži v černém nezamlouvala ani trochu.

„Sakra, kolikrát Ti mám říkat, že holky se nesměj dostat z dílny, za žádnou cenu? Hlas muže v čeném hřměl ztichlou halou.
„Víš, jaký to byl kumšt dostat ji ven, aniž by si toho někdo všimnul? A uklidit ten svinčík? Nejenom, že je tady horká půda, ale půjde o kejhák. Dostal jsem echo, že přijede ON. A nepřej si vědět to, co o něm vím já.“

„Toho druhého“ zamrazilo. Nejprve nevěděl, jestli ho víc vyděsilo označení „oněch místností“ „dílnou“ nebo to, že přijede ON. Jakmile Mart domluvil, bylo mu ale jasné, že tahle etapa jeho života prostě končí. Ale nechtěl přemýšlet o tom, jestli začne nějaká další. Raději ne.

Ještě než mohl začít přemýšlet o něčem jiném, muži v černém začal vyhrávat v kapse telefon. Byla to oblíbená písnička „toho druhého“, ale i on, při své inteligenci, která se za oslnivou opravdu označit nemohla, cítil, že se sem na jednu stranu maximálně hodí, ale současně je taky maximálně nepatřičná. V hlavě mu běžel klip k té písničce … a telefon vyzváněl:

.....„Neverím, že si nebola
......vyrobená pre mňa.
......Prisahám, že ak mi odoláš,
......tak sám, zostanem do smrti sám“

*******************
Česká republika, České Budějovice, Tiskárny, 2:34

„BAF“, „BAF“, ozvalo se znovu odkudsi shora. Pes, podle štěkotu zvíci telete, se blížil. Brůha si v té chvíli přál, aby se blížil hlavně jeho pán a ten zvuk, který slyšel, byl jen „šméčko“. Jsa bystré mysli však věděl, že toto přání je více než jen nereálné, že to je čirá fantasmagorie.

„Halo, je tam dole někdo?“ Doplnila štěkot otázka muže za dveřmi.
Pak si ten muž začal brblat pod vousy: „Sakra, nebýt toho, že se známe takové roky, vykašlal bych se na něj, beztak je to všechno strašná pitomost. Jak se tady, uprostřed města, může ztratit policejní důstojník. To je přeci nesmysl!“
Kainar si promnul plnovous a zrovna když chtěl „Chedrona“ přivolat k noze, postavil se předpisově před stěnu vzadu v hale a začal zběsile štěkat hrozivým barytonem.

V Brůhovi by se krve nedořezal. Kdyby ovšem nějaká krev v té chvíli v jeho těle, odkrveném hrůzou, ještě zbyla. Zapřisáhlému ateistovi Bartolomějovi se vybavila před očima část jednoho z nejznámějších liturgických textů, žalm 23:

.....„… I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují …“

A z jemu neznámých důvodů se uklidnil …

*******************
Česká republika, České Budějovice, 2:34

Probudila se křikem.
V ruce ještě stále držela skleničku, jejíž obsah si teď vylila na noční košili. Zachvěla se zimou. Slyšela, jak si vítr hraje s žaluzií a marně se snažila vzpomenout si, jestli a proč nechala otevřené okno.

Košile studila. Vstala, převlékla se a zamířila do kuchyně, aby doplnila do skleničky oblíbený obsah. Když otevírala ledničku, tmavou místnost na chvíli rozkrojilo světlo a ona tak mohla vidět to, co jí tma dosud skrývala.
Mohla.
Ale neviděla, na to byla příliš ponořená do vlastních myšlenek a do tmy v pokoji.

A tak minuty jejího života nabraly najednou zcela jiný směr, než měly… mohly … kéž by …
Do ranního ticha se položila s drtivým dopadem dvě šeptaná slova: „Indah, cintaku … /Indah, lásko moje ../

Myšlenkami Nely Neratovické proběhl ve zlomku vteřiny celý její život.
Na kostelní věži odbila třetí.

*******************