*POROD u NETĚHOTNÉ*

U nového příjmu prý nejsou slyšet vůbec žádné ozvy! A jako naschvál opět v noci. Běžím jako o závod na porodní sál, kde asistentka marně pátrá fonendoskopem po ozvách.
Starší již rodička na mě dělá podivně nezúčastněný dojem. Obnažené břicho odpovídá velikostí konci těhotenství. Chápu se ozevníku a hledám ozvy. Nikde nic! Zevními hmaty chci vyhmatat polohu dítěte, především jeho hlavičku. Břicho je divně pastózní, ale hlavička není k nalezení! Rodička už tlačí a přitom hledí kamsi do stropu. Všechno je tak nějak neobvyklé.
„Dýchejte, prosím, pěkně zhluboka, uvolněte se a netlačte, prosím!", já na ni zprvu mírně. Ta však jakoby mě neslyšela a tlačí dál. Ptám se po těhotenském průkazu.
„Žádný nemá, nikam nechodila" ,vzdychne asistentka.
„Termín porodu ?"
„Prý teď! A stahy trvají asi tak dvě hodiny. Po osmi letech manželství je to její první těhotenství. Pětačtyřicátnice!"
„A pročpak jste nechodila do poradny, paní?", jsem už trochu důraznější. Neodpoví a otočí se na levý bok, zády ke mně. No to se mi ani jako medikovi ještě nestalo!
„Ale, snad jste se neurazila? Copak se vám tu nelíbí?" a obejdu postel na druhou stranu. Obrátí se na pravý bok, takže vidím znovu její záda a zabručí:
„Vždyť poslouchám, nechte mě bejt !"
„Právě že neposloucháte! Odpovězte mi přece!", naléhám ještě důrazněji.
Ukáže si na ucho a řekne resolutně: „Vždyť vám říkám, že poslouchám! A nerušte mě furt!!"
Začíná mi svítat.
„A kdo vám co povídá?", ptám se s účastí.
„Nu přece ONI! Vždyť je taky musíte slyšet, ne?!", odpoví podrážděně.
„Jistěže slyším, ale nerozumím", snažím se proniknout do jejího myšlenkového světa.
„Děťátko prý už tu brzy bude! Křičí a pláče, chudinka, už se na mě těší", pokračuje plačtivě. Obrátí se zase na záda a celá se třese. Porodní asistentka ustupuje pozpátku za čelo postele a ťuká si na čelo. Pokývnu neznatelně souhlasně hlavou. Je mi jasné, že se u naší rodičky projevují příznaky paranoie. Ale i tak může být těhotná!
„Musím se podívat jak už je blízko vaše děťátko, dovolíte?", využívám její příznivé polohy k vnitřnímu vyšetření. Nebrání se tomu. Zjišťuji normální nezvětšenou dělohu. O těhotenství se nejedná, tudíž ani ne o porod !! Pokouším se jí to vysvětlit. Vůbec nic však nechápe. Nechce či nemůže chápat?
„A jak jste přišla k názoru, že jste v jiném stavu?"
HLASY jí to řekly! Konečně se jí splnila dávná touha! HLASY jí oznámily, že už cítí pohyby. Pod jejich vlivem přibývala na váze i na objemu. HLASY jí konečně ohlásily, že začíná porod.
Poznávám naprostou marnost další diskuse. Paranoická fikce a chorobná touha po dítěti nedocházejí k vysněnému splnění a tím se „nerodící rodička" stává netrpělivou, neklidnou, vůči nám až agresivní, zatím jen slovy.
Na skutky jsem nečekal. Bylo mi jí líto, ale pro duševně nemocnou není na žádné porodnici místo. Musel jsem zavolat zřízence, aby přišel se svěrací kazajkou. Bránila se mu rozhořčeně a nadávky jen pršely na nás všechny, nejvíce na mě. Přesto mě nezraňovaly, měl jsem pro ně pochopení.
Ve tři hodiny ráno byl tento „neukončený porod¨ přece jenom u konce. Aspoň pro nás a u nás. Jak to bylo na psychiatrii, nevím. Sanitku s její trojčlennou posádkou pohltila tma