Pět

Díl: Inspektor Brůha Podtitul: Eštěže ty tabulky majó svoje dno… ... pokračování detektivní povídky ... /znáte z literu, vkládám a přidávám do sbírky k Drsnosrstému Kokrovi :-)/
» autorka: Bambulka
Předchozí díly:
1/http://liter.cz/Povidky/306111-view.aspx
2/http://liter.cz/Povidky/306305-view.aspx
3/http://liter.cz/Povidky/307033-view.aspx
4/http://liter.cz/Povidky/308343-view.aspx

******************************************

V klimatizované hale tiskáren byl příjemný chládek a inspektor Brůha pomalu přestával mít pocit, že je na grilu a každou chvíli se rozpustí ve vlastní šťávě, jsa hojně podléván potem (pustit myšlenky směrem, ve kterém by ho mohl pozřít hladový Vemhossebou raději nezkoušel). A zrovna v tu samou chvíli inspektor Vemhossebou, poté co důkladným, až zběsilým, prohmatáváním kapes zjistil, že nechal ve služební Felicii opuštěně ležet nezbytně nutný zápisník, se na něj zkoumavě podíval a hlasem ne nepodobným elektrickým výbojům, a rozhodně stejně účinným, mu položil záludnou otázku:

“ Pane kolego, kde máte připraven notes pro zápisky, jdeme přeci do pr….na prohlídku potenciálního místa činu?“

Inspektor Brůha s sebou trhnul, jako by ho ten výboj skutečně zasáhnul, a to hned dvojitě. Jednak to bylo prvně, co jej inspektor Vemhossebou oslovil kolego (a tento moment si chtěl Bartoloměj uchovat v paměti a hýčkat ho jako nejcennější klenot, to by ovšem nesmělo nastat vzápětí za druhé) a za druhé pocit právě nabytý byl sražen k zemi silou buldozeru, to když si z něj Vemhossebou touto otázkou udělal poskoka a pro přítomné neschopného blbce. Se zbytky důstojnosti, která se ještě z této situace dala vytěžit se Bartoloměj otočil na patě a s mírným úklonem hlavy si vzal podávané klíče od auta a pevným hlasem s patřičnou dávkou ironie dodal:

„Jdu tedy pro Váš zápisník a vezmu taky svoje PDAčko, jsem zvyklý pracovat s moderními prostředky.“

Inspektor Vemhossebou změnil barvu a ve tváři připomínal krocana čerstvě spařeného horkou vodou. Ve snaze odpoutat pozornost od svého tikajícího levého oka (rodové prokletí způsobené nervozitou)si inspektor Vemhossebou ledabylým pohybem prohrábl elegantně střižené blond vlasy. Účinek to mělo vpravdě opačný a ani pokus o vážný výraz ve tváři, stažením do grimasy Hamleta pokládajícího si osudovou otázku, to mnoho nevylepšil. Ani nestihnul sáhnout do „zlatého fondu“ svých peprných průpovídek, protože celé to divadlo hrál už do zad odcházejícího parťáka, který si v té chvíli myslel něco o nespravedlnosti Vesmíru a jeho němý slovník se začal velmi podobat tomu páně Vemhossebou. Přesto však cítil zadostiučinění.

Tlaková vlna poledního horka téměř vyrazila Bartolomějovi dech a v jednom okamžiku se z něj stalo ramínko na šaty procházející parní čistírnou, zrovna v programu „extra vlhká pára“. Brýle se mu zamlžily a on v pokusu sundat si je z očí zcela nelogicky přestal sledovat těžká tiskárenská vrata a ta jej velmi nelichotivě zpětným nárazem vrátila zpět do vstupní haly, do polohy ležícího střelce. Či spíše Brouka Pytlíka, pokud by si čtenář mohl vzpomenout na tohoto rozumbradného tvora, který všude „byl dvakrát“, protože třepotající se nohy Bartoloměje dávaly více než tušit, proč npor. Sádlota, tělocvikář policejní akademie, každou jeho snahu o splnění limitu pravidelných testů fyzické připravenosti ohodnotil glosou bodrého moraváka:

“ Eštěže ty tabulky majó svoje dno, že jo, Brůha? No, každé nemože byť Šebrle, mažó mi z očí a na bradla už nelezó, ešče mi to rozbijó… ať jim nezapomenu na to, že mi dali dohromady smlóvu na barák.“

Když se konečně postavil zase do polohy vertikální, jeho první snahou bylo zjistit vzniklé škody. Ne však na pomačkaném saku, nýbrž na pošramoceném sebevědomí, kterému teď pranic nepomohlo, že promoval s červeným diplomem na právech a spojil dva ročníky do jednoho, protože kapacita jeho mozku by byla jinak trestuhodně nevyužitá a ani šachové turnaje po večerech ji nedokázaly plně zaměstnat.

Měl štěstí, hala zela prázdnotou, inspektor Vemhossebou a jeho doprovod se už přesunuli dál, do útrob rozlehlé továrny, a jen z dálky, podobající se druhé straně zeměkoule, bylo slyšet šumění hlasů. Urovnal, co se dalo a v přesvědčení, že to nejhorší je už za ním, se znovu vydal do poledního hicu. Jak těžce se jeho analytický mozek mýlil, měl poznat už za chvíli, jež dlouhá rozhodně nebyla. Oslepen pronikavým Sluncem si zaclonil oči a snažíc se o rozhodný krok (co kdyby ho někdo pozoroval), zamířil ke služební Felicii. Když se na ni tak zdálky díval, v hlavě přemítal o tom, že vozový park Oddělení násilné kriminality by nutně potřeboval obměnu. Felicie měla nejlepší roky dávno za sebou, výfuk kývající se ze strany na stranu zpíval už drahně týdnů píseň o opravě, jež dosud nebyla vyslyšena, prahy, jejichž nachový nádech nešlo ani při troše dobré vůle označit za šarmantní, ani rez skrýt za jiný oduševnělý výraz, střešní okýnko, které umožnilo sdílet nejen pohled na oblohu, ale také všechny její rozmary. Vše nasvědčovalo tomu, že tato čtyřkolá holka už má odžito a zasloužila by důchod. Ošuntělé, zaprášené auto bylo němým výkřikem prázdné pokladny, či spíše vypovídalo více než zřetelně o prioritách vrchního komisaře Gejzy Škarpy, který peníze z položky „investiční“ neustále žádostmi o změnu rozpočtové skladby přesouval do „neinvestiční“, protože výjezdní zasedání v šumavském podhůří bylo přece mnohem důležitější než přibližovací a donucovací prostředky policejního ředitelství. Jenže tohle nikdo neviděl, nebo nechtěl vidět …? Dál už myšlenky Bartoloměje nestihly dojít, protože on sám došel až k autu. Popaměti hrábnul za sedadlo řidiče, vytáhnul zápisník inspektora Vemhossebou a z palubní desky vzal svoje PDAčko. Nevšimnul si, že mu přitom z kapsy saka vypadl služební mobil a s ním také vizitka, na které by bystrý pozorovatel přečetl nápis Marhoul a synové, ruční výroba papíru, ještě než se stačila, spolu s telefonem, zabořit do vrstvy prachu tiskárenského dvora. Poté, co ani napotřetí nezamknul kvalitní bezpečnostní zámek na řadící páku, jej prostě jen tak volně ložil na podlahu a nesnažíc se už ani předstírat, že funguje centrální zamykání, nechal auto prostě jen tak odemčené … kdo by tady taky co kradl … pod svícnem …a vydal se pomalým krokem zpátky do budovy tiskáren, přemítajíc, jestli dostane příležitost vést svůj první skutečný výslech v terénu …

******************************************

Chvíle, než se vrátí Brůha se zápisníkem, se dala využít různě. A Ignác Vemhossebou měl jasnou představu o tom, co s ní chce udělat. Oddělil se na chvíli od skupinky, která je provázela, a zmizel na vnitřní dvorek továrny, kam vyvolení kuřáci chodili „na zdravotní pauzu“. V duchu přitom přemítal, jestli se mu kdy podaří toho zlozvyku zbavit, zkusil už všechno, včetně kurzu odvykání kouření, který jako jediný přinesl i pozitivní efekty, kromě nabraných kil a mizejících sladkostí všeho druhu a tiku levého oka, který se objevoval o to častěji, čím úporněji se bránil chuti na cigaretu. Nedočkavě si zapálil Dunhillku, jež ladila s názvem jeho parfému (na značky on si potrpěl, horko však bylo proti němu, a tak by se nejspíš musel dnes v té vůni koupat) a úlevně vypustil první šedomodrý obláček. Přitom se znovu ponořil do myšlenek na slámově blond krásku v uniformě, z kterýchžto ho tak násilně vytrhnul ještě v autě svým věcným dotazem Brůha. Jsa zaujat svými vlastními potřebami, zcela mu unikl fakt, že na dvorku není vůbec takový hic jako venku a od země se zvedá příjemný vánek. Duhově barevné detaily pomalu avšak intenzivně zaměstnávaly jeho myšlenky. Nedostal se však se znovu dál, než k těm plavkám, a ještě než stihnul sundat vrchní díl, a obdivovat plnost křivek sličné slečny, zazvonil mu telefon. Vytržen tímto potupným způsobem ze svých fantazií, až nezvykle rychle a bez uvažování hovor přijal, čehož následujících 15 minut (vlastně mnohem déle, ale v tomto čase velmi intenzivně) trpce litoval. Nevolal mu totiž nikdo méně oblíbený, než jeho tchýně. Pokud si čtenář snad myslí, že nebylo nic jednoduššího, než hovor ukončit, dovolím si laskavou poznámku: Neznáte-li tchýni páně Vemhossebou, jestliže jste nikdy nebyli účastni rozpravy s ní, potom si neumíte představit ten vodopád slov, lavinu argumentů a vichřici výčitek, která by se na vás snesla, pakliže byste jen naznačili hnutím brvy (pro ni to přes telefon úkaz neviditelný, avšak kupodivu postřehnutelný), že snad volá nevhod. Vědom si hrozícího lavinového nebezpečí, inspektor Vemhossebou hovor neukončil a pod tlakovou vlnou ječící sirény nezvládl více než jedinou myšlenku:

Pro Bůh, za co …?

******************************************

Když se Bartoloměj znovu popral se vstupními dveřmi a tentokrát již bez úhony spočinul v chladivé náruči klimatizované vstupní haly, byla stále prázdná. V té chvíli si uvědomil, že vlastně neví, kam jít. Okem zkušeného pozorovatele se rozhlédl a veden jakýmsi vnitřním hlasem (který by ani za milion nepřiznal, že vnímá, protože o něm zarytě tvrdil, že neexistuje, neboť se nedá dokázat, vypočítat, ani jinak exaktně doložit), zamířil na druhý konec haly, kde v dálce spíše tušil, než viděl svými dioptriemi (nelichotivě spolužáky ještě na základní škole označované jako „dýnka od sodovky“, což v překladu jihomoravského slangu znamenalo tlustá jako sklo staré sklenice na limonádu a což mu také téměř znemožnilo dostat se na vysněnou policejní akademii), otevřené dveře jakési kanceláře. Vydal se tedy odhodlaně tímto směrem, že se přeptá, kam se vypravil jeho kolega. Nebyl však ani v polovině cesty k vytčenému cíli, když míjel kancelář, která se čtenáři může na první pohled zdát prázdná, ale už na ten druhý si všimneme postavy u stěny, která se snaží být tak nenápadná, až tak, že by nejraději do té zdi vrostla a stala se její součástí. Vzhledem k proporcím té postavy to byl ale čirý nesmysl, asi takový, jaké nacpat maxizadek do minisukně, pakliže bychom vůbec připustili myšlenku, že lze do zdi vrůst. A hned potom zaslechneme hlas, no vlastně jen šepot, a přesně ten zaslechl, sluch mu sloužil, na rozdíl od očí výborně, i Bartoloměj. Přikrčil se pod proskleným oknem polepeným bezpečnostní fólií se zrcadlovým efektem a poslouchal.

„Nemám moc času, už přijeli …

Chvíle ticha byla rozseknutá melodií, která tam uvnitř hrála, následně doprovázená zvukem odpovídajícího počtu pípnutí.
Bylo pravé poledne.
Ozvalo se tiché zaklení, jak se muž uvnitř snažil ty novodobé kukačky vypnout.
(ano byl to muž, a podle hlasu ho Bartoloměj tipoval tak na 45-50, a v tomto odhadu se jeho chybovost počítala jen na promile) Pak už jen zrychlené dýchání, které se tajemný muž snažil potlačovat, přičemž dosáhl efektu zcela opačného (tím se však podařilo zamaskovat dýchání lehce nachlazeného Bartoloměje – klimatizace dělá svoje).

„Jo, všechno je na obvyklym místě“.

Tentokrát nebyla chvíle čekání na reakci na druhé straně téměř žádná a tajemný muž pokračoval

„Jo, volala mi, ale já už nestih´…“

Více Bartoloměj už zaslechnout nemohl …Přesně v tu chvíli totiž zachytil koutkem oka pohyb a zpoza jeho zad se do volného prostoru téměř neslyšně přesunul podivný stín. Náš mladý policista v sobě nezapřel roky tvrdého výcviku a okamžitě se zkušeně otočil směrem za zvukem, záda si přitom chránil stěnou kanceláře. Bylo mu více než podezřelé, kde se tady tak najednou ta postava jako z komixu vzala, a že do scény nezapadá, bylo ještě nad Slunce jasnější. Bartoloměj svými 6,5 dioptriemi sice stěží, nicméně zdárně zaostřil na vzdalující se postavu a nesmírně bystrým a rychlým pohledem zhodnotil prchajícího a současně vyrazil ze své pozice (pozorný čtenář, pamětliv hodnocení npor. Sádloty si jistě umí představit, jak rychlé to vyražení z místa bylo, že závodní hlemýžď s přeraženým krunýřem byl by rychlejší). Nicméně i přes nevydařený star zvládal Bartoloměj pronásledovat postavu tak, aby se mu neztratila z očí. Byl to muž, menší postavy, mrštný jako kočka, stejně tak neslyšně našlapoval. Kdyby se postavil nahý doprostřed náměstí Přemysla Otakara II. v pravé poledne, nemohl působit nápadněji. Chvíli trvalo, než si Bartoloměj vzpomněl, kdeže takové podivné kusy oblečení viděl naposled, náš běžec si je musel snad vypůjčit z divadelního fundusu nebo prchat rovnou z cirkusového představení, hbitost pohybů by tomu napovídala, Bartoloměj si však zatím nebyl zcela jist. Tiché boty, skoro jako by běžel v ponožkách, plandavé kalhoty z větší části kryté sakem, které budilo dojem vodníka, co si fráček půjčil od staršího bráchy. Protože ač v hale nebylo příliš světla, zelená barva se nedala přehlédnout, a tak zapochyboval o tom, jestli ten člověk má vůbec vkus. O čem však pochybovat nemusel, bylo, že jestli poběží ještě chvíli, stanou se minimálně dvě nemilé věci. Za prvé mu běžec zmizí z očí a za druhé už neudrží peristaltiku a na místě uvidí svou svačinu dnes ještě jednou a to v podobě, jež vnímavému čtenáři jistě netřeba popisovat.

Když začínal mít pocit, že vzduch v hale došel, plíce už využily veškerý kyslíkový dluh, a dělaly se mu mžitky před očima, uviděl před sebou dveře na konci haly a spatřil ještě stín pronásledovaného, jak v nich mizí. Posbíral v sobě zbytky sil a spíše než běžel, potácel se ke dveřím. Už už sahal za kliku, když v tom si jasně uvědomil, že už neběží, že pod nohama nemá pevnou zem, ale řítí se kamsi do prázdna. Rukama se snažil vyrovnat rovnováhu, tak jimi v nepředpisovém kraulu opisoval kružnice a mlátil kolem sebe jako smyslů zbavený… pak už jen cítil, jak padá … dlouho letěl tmavým tunelem kamsi do prázdna. V těch sekundách letu se Bartolomějovi promítlo před očima kde co … naprosto nepochopitelně ale poslední myšlenkou byla nezaplacená faktura policejního ředitelství za ostrahu objektu ….a vnady slečny Haničky ze sousedního bytu …pak nastalo několikavteřinové ticho, bez jakékoliv myšlenky … a pak se ozvalo žuchnutí … tělesná schránka inspektora Brůhy se v nelichotivých kotrmelcích dokutálela doprostřed tmavé místnosti. Ten zvuk sám o sobě byl dost zvláštní, takový tupý. A mělo být hůř. Chvíli po tomto zvuku se ozval ještě jeden, mnohem důraznější a to nad hlavou Bartoloměje Brůhy. V tunelu, kterým právě spadl jako Majka z Gurunu z oblaků, s hlukem zapadl propouštěcí poklop.

Vzhledem ke svým dispozicím se Bartoloměj nezvykle rychle vzchopil, poskládal své končetiny do anatomicky vhodnější polohy a pomalu se začal rozhlížet okolo sebe. Jeho oči si pomalu zvykaly na šero, ale předměty těžko rozeznával, což ho poněkud znepokojilo. Sáhl si proto na nos a zjistil, že za letu-plachtění-pádu ztratil brýle. Orientace v místnosti tak musela být doplněna hmatem a taky čichem, protože teď si Bartoloměj uvědomil, že je tady něco velmi nenápadně, ale známě, cítit ve vzduchu. Jen kdyby tak věděl, co. Připomnělo mu to léto, když byl u babičky na zahradě a ona zakládala okurky. Ta jemná vůně láku ….

„No jo, ocet … „zahulákal na něj jeho probudivší se mozek.

Když si oči zvykly na šero, začal si pomalu skládat mozaiku místnosti, kterou měl díky chybějícím brejlím jako mlze. Místnost byla čtvercová, neměla žádná okna, na stěnách, podlaze i stropě vysoké polstrování. U zdí stály police a na nich srovnány v řadách vedle sebe balíčky. Bez bližšího zkoumání nešlo z dálky poznat, co v nich je, ale i v šeru bylo možno tušit, že pod průhledným obalem je skryta bílá hmota. Mezi nekonečnem myšlenek, jež se právě rojily v hlavě Bartoloměje, byla i jedna sarkastická:

„Není na vánoční pečení ještě brzo ???

Pak ale přestal dumat nad obsahem balíčků a začal přemýšlet, kamže to vlastně spadl.
Zkusmo zavolal:

„Halo??? Je tady někdo???

Více než to, že neslyšel žádnou odpověď, znepokojilo ho, jak ji neslyšel. Specifický odraz zvuku v místnosti dával jasné znamení, že je zvukotěsná. V tu chvíli začalo Bartolomějovi velmi rychle docházet, že se svou peristaltikou se už na smíru nedohodne a že tu svačinu přeci jen ještě jednou uvidí …

******************************************

Den se barvil do ruda a žluta. Byla jedna hodina po poledni a na Frekvenci 97,7 zrovna vysílali zprávy ….

******************************************
Tipů: 6
» 27.01.12
» komentářů: 3
» čteno: 782(26)
» posláno: 0
Ze sbírky: Povídka


» 27.01.2012 - 19:29
Když já se lekl, že je to tak dlouhé a musím balit na hory. Tak snad až přijedu. Bartoloměj když se němu přidá -mějská je to fízlácká ulice v Praze.
» 27.01.2012 - 21:39
Hazentla
super :)
» 29.01.2012 - 15:49
Počteníčko!

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: N e d o p i t á | Následující: Je č a s ?

© 2011 - 2020 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.