Kompliment

No jo, každý máme své chyby, že? Já jich mám celou sbírku a jedna z nich je, že nejsem zrovna dobrý řečník. Dikce nic moc, někdy mluvím rychle, potichu a často polykám samohlásky. Někdy to vede k zajímavým situacím a dokonce i k trapasům. Tak třeba dnes dopoledne ..

Kolem dvanácté už jsem začal pociťovat hlad a tak se zvedám od kompu a jdu na oběd. Nálada slušná, venku jasno, poněkud mrazivo. Vyjdu ven a z dálky vidím známou, co jde zrovna z oběda. Tedy myslím, podle spokojeného výrazu v tváři. Je na ní přímo vidět, jak si užívá jasného počasí a čersvého vzduchu. Je drobnější štíhlé postavy a tak mi přišla trošku legrační velká pletená vlněná čepice, co má na hlavě. No jo, původem Řekyně, na ty mrazy si asi nezvykne nikdy, říkám si i když je sotva pod nulou. Blíží se ke mně. Rytíř ve mně si žádá improvizovaný kompliment.

„Ahoj, máš hezkou čәpičku!“

„PROSÍM?“

zastavila se a poněkud zvláštně se na mně podívala. Když říkám zvláštně, četl jsem v tom pohledu směs překvapení, snad i pohoršení a nesouhlasu.

„No, že máš hezkou ČEPIČKU!“

zopakoval jsem s úsměvem o poznání hlasitěji.

„AHA.“

Mile se usmála, pootočila se a každý jsme šli svou cestou.

Došlo mi to o pár kroků později. Zbývá se jen dohadovat, zda mi napoprvé rozuměla něco jiného, nebo si jen řekla o pořádné zopakování komplimentu. Anebo mi nerozumněla vůbec?