Ty špinavé hry osudu

Utíkala. Každým krokem se vzdalovala od školní lavice, od zaběhnutého stereotypu, od reality. Rozrazila vchodové dveře majestátní školní budovy a ve světle ostrých ranních paprsků se zastavila. Nadechla se, rozhlédla okolo, a když nikoho neviděla, vydala se svou obvyklou trasou k jednomu z hájů na školním pozemku.

Je to již dávno, co tohle místo objevila. Na začátku školního roku často odbíhala z vyučování a hledala útěchu v samotě. Borovicový háj s lavičkami seřazenými v kruhu možná kdysi sloužil k výuce v přírodě. Od začátku roku však nezaznamenala ani jediný vstup někoho ze studentů nebo učitelů. Plácek ukrytý za hradbou borovicí vypadal stále stejně, opuštěně a možná trochu smutně. Přístupová stezka také nejevila známky používání, přesto se zdálo, že jistý druh čistoty a údržby si to místo zachovávalo.

Sedla si na okraj stolu, vyřezaného z jediného kusu masivního dřeva. Rukama za hlavou si stáhla vlasy do jednoho pramene, mírně se naklonila dozadu a podívala vzhůru. Pomalými pohyby si předávala vlasy z jedné ruky do druhé a zamyšleně nastavila svou tvář slunci. Její mysl proplouvala nekonečnem, aniž by se zachytila nějaké konkrétní myšlenky. Zvedla ruce nad hlavu a nechala vlasy spadnout dolů. Protáhla se jako zívající kočka a se stejnou elegancí se položila na lavičku celým tělem. Její dlouhé vlnité vlasy se téměř dotýkaly země. I když to Arisa nemohla cítit, věděla to.

Byla svobodná jako pták. Svoboda byla její přirozenost. Alespoň tak to vnímalo její okolí. Jenže… Kdyby člověk mohl vybírat, co mu osud nadělí, nikdy by tady neležela, nevystavovala se slunci. A hlavně by se nemusela vinit z tragédie, která by se vlastně vůbec nestala.

***

Byl to jeden z posledních teplých a slunečných podzimních dnů. Ještě naposled se babí léto rozhodlo ukázat světu svou vlídnou tvář. První říjnová neděle před čtyřmi roky. Nejraději by ten den vymazala ze své paměti, ale to se jí nikdy nepodaří.

Tenkrát se strašlivě pohádala s mámou. Kvůli hlouposti, jak jinak. Jenže i v obyčejné hádce dítěte v pubertálním věku a dospělé osoby, unavené snad životem nebo jen každodenní prací, mohou vzplát emoci stejně silné, jako při boji o přežití. A ono to opravdu zašlo daleko. Dokonce tak daleko, že jí otec v návalu hněvu vrazil dobře mířenou facku.

Čas se pro ni v tu chvíli zastavil. Prudce oddechovala a vzpupně vzhlížela do tváře svého otce. Dlaně zatínala bezděky v pěst. To ticho, výraz zděšení v obličeji matky a rozhořčená spravedlnost, kterou si otec pro sebe vysvětloval svůj čin. V Arise se něco zlomilo. Musela pryč. Beze slova vyběhla z domu ven.

V hlavě se jí rojily myšlenky jako roj rozzuřených včel. Slzy jí spadaly po tvářích v hustých provázcích, téměř neviděla, kam běží. To jí ale bylo jedno, chtěla hlavně být daleko. Tak daleko, jak jen to bylo možné. Utíkala městem bezcílně. Nejdříve rychlým sprintem, pak zvolnila, až šla jenom krokem. Až když se vyčerpáním uklidnila, začala vnímat, do kterých míst došla.

Ocitla se ve staré části města, na kamenném nábřeží. Širokou řeku, která protékala městem, opatřili již v minulosti kamennými břehy. Obyvatelé tak chránili své městečko i majetek v dobách, kdy měla řeka často mohutný proud a hrozila vyléváním. Dokonce tu stojí i pozůstatky dobového kamenného mostu. Ten však díky působení povětrnostních vlivů již dávno neslouží k přecházení. Břeh řeky lemují dřevěné lavičky, schůdky se železným zábradlím a různě tvarované výklenky.

Nejbližšími kamennými schody sestoupila Arisa dolů k hladině řeky. Byla překvapená, že kamenný plácek byl skoro na stejné úrovni jako hladina řeky. Shora si toho nikdy nevšimla. Snad stoletý dub poskytoval dostatek stínu pro osamocenou lavičku postavenou v jeho blízkosti. Sedla si a pohledem klouzala po proudu klidné řeky. Bylo asi poledne, protože sluneční světlo se odráželo od hladiny v plné síle. Proud řeky byl jediný zvuk, který doléhal k jejím uším. Zcela zahlušil obvyklý ruch města a v němém tranzu si ani nevšimla, že jí zase po tváři tečou slzy. Jaké překvapení, když ucítila pohled druhé osoby stojící za ní.

Jakmile zvedla hlavu, aby se podívala tím směrem, zaleskly se jí slzy v poledním slunci. Stojící postava s tmavými rozpuštěnými vlasy se na ni upřeně dívala. Výraz tváře cizinky byl chladný. Arisa měla najednou nepříjemný pocit, nutkání, že by na tomto místě neměla dále setrvávat. Postavila se a vykročila směrem ke schodům. Tmavovlasá cizinka ale byla rychlejší. Arisa nestačila uhnout a ocitla se v pevném objetí té dívky. Stála a nevěděla, co má dělat. Teplo jejího těla a pevné sevření jí přese všechno poskytovaly pocit bezpečnosti.

Pamatovala si, jak odevzdaně položila svou tvář na její rameno. V té pozici zůstaly stát ještě hodně, hodně dlouho…

Toho stejného dne, co poprvé potkala Mariannu, zároveň naposledy viděla své rodiče.

Mariannu, svého anděla na pokraji temnot.