Z jednoho vrhu IV.: Proti všem (část druhá)

Díky těm, kteří čtou :)
» autorka: Eylonwai
Hromotluk nás nechal jít před sebou, víc nepotřeboval – nejspíš věděl, že za prvé bychom nikam neutekli a za druhé nás vyhlídka na sevření v jeho svalnatých pažích naplňovala dostatečným strachem. Vedl nás chodbami vydolovanými ve skalách. O Salhemském skálovci se říká, že je měkký, ale stejně jsem musel obdivovat vytrvalost a odhodlání lidí, kteří se prokopávali mílemi a mílemi skály a do poslední zatáčky to měli dokonale propočítané. Náš průvodce se do úzkých chodeb vešel na palec přesně – vsadím se, že za tu dobu, co jimi chodil, už stačil vyčnívající hrany ohladit svým tělem.
Vystoupali jsme po několika nepravidelných schodištích a nakonec jsme prošli chodbou, kterou osvětlovalo spíš denní světlo pronikající dovnitř stropem tvořeným velmi tenkou vrstvou skálovce než záře pochodní. Nakonec jsme zastavili před mohutnými dvoukřídlými dveřmi.
Hromotluk na ně třikrát dutě zabušil ohromnou pěstí a nejspíš se mu dostalo nějaké pro nás neslyšitelné odpovědi, protože v další chvíli se zapřel nohama o zem a dveře plynule otevřel. Hádal jsem, že jedno křídlo vážilo nejméně třikrát tolik co on.
Za dveřmi se nám otevřel výhled do úctyhodné síně. Vysoký strop byl podpíraný mohutnými sloupy tesanými přímo ze země, jakoby samy vyrostly. Nacházeli jsme se v útrobách nějaké menší hory. Síň měla oválný půdorys. Mezi sloupy byly pravidelně rozestavěné lavičky obsazené neholenými muži, někteří v klidu seděli, druzí stáli a zatínali pěsti vztekem. Když jsme kolem nich procházeli, skoro bych odpřísáhl, že vrčeli jak divocí psi.
Místo, ke kterému jsme mířili, bylo snížené a přímo nad ním se zvedala mírně vyvýšená plošina s obyčejným dřevěným křeslem.
„Sareth,“ zavrčel jsem pro změnu já.
„Cože?“ zeptalo se na oplátku štěně, omráčené ze situace, ve které jsme se ocitli.
Jelikož jsme měli pořád svázané ruce, kývl jsem k muži, který seděl na křesle. „Ten, který za to všechno může. To jemu se budou odevzdávat naše hlavy.“
„Snad tvoje, ne?“ snažil se uchovat si zbytky naděje.
„Teď už v tom jedeme oba dva, obávám se.“ I mně samotnému zněla ta odpověď trpce.
Sareth nebyl impozantní vzhledově, vypadal jako obyčejný třicetiletý neholený a nestříhaný muž v trochu lepších hadrech než ti kolem něj. Ale slyšel jsem, že když promluví, člověk si z toho sedne.
„Pojďte blíž,“ ozval se jeho hluboký hlas a já si teda nesedl. Místo toho jsem postrčil ztuhlého Kaelana doprostřed sníženého kruhu a následoval ho.
„Takže vy dva přicházíte, abyste mě zabili.“ Nebyla to otázka. Samozřejmě, že jsem měl tušení, že se jen tak neutajíme, ale ve Fa-enu jsme je přece zabili všechny, ne? Tak jak se to sakra dozvěděl?
„Vzhledem k našemu postavení,“ zvedl jsem spoutané ruce, „přicházíme spíš, protože musíme.“
Sareth se ani nepousmál, jen v tmavých očích mu blýsklo. „Jsem rád, že si to uvědomuješ. Jen jedna věc by mě zajímala. Proč sloužíš takovému, jako je Slythar?“
„Nesloužím mu. Je to jen úkol. Výměnný obchod, to je vše.“
„Takže tě k němu nepojí slib věrnosti?“
„Samozřejmě, že ne. Ukaž mi někoho, kdo by se dobrovolně zavázal takovému otrapovi. Už jen z toho jména jako by kapal sliz,“ otřásl jsem se. Zdálo se mi to, nebo se tentokrát Sarethovy rty roztáhly do úsměvu?
„Dobře, nebudu tedy pátrat po tvých důvodech. Pakliže předpokládám, že nejde jen o mzdu, což bych do tebe ovšem neřekl.“
Zajíkl jsem se. „Jak to myslíš?“
„Samozřejmě jsem si o tobě něco zjistil,“ pokrčil rameny. „Naši špehové jsou velice schopní a ani ty jsi jim nezůstal ušetřen.“
Zatraceně, já se zaobírám nějakým pouličním štěnětem a mezitím mě sleduje rovnou celá tlupa, která má mezinárodní problém. Ach, výborně, mám dojem, že stárnu.
„A z toho, co jsem zjistil, jsem získal dojem, že ve skutečnosti nestojíš na špatné straně, jen ses dosud málo zajímal. Navrhuji ti, aby ses zajímat začal. V našich řadách.“
Kdyby na to byla vhodná doba, asi bych se zasmál.
„Nebudu zastírat,“ povzdechl si Sareth. „Někdo jako ty by se nám hodil. Co si o té nabídce myslíš?“
„Takže – abych to shrnul – nabízíš mi osvobození od služeb proradnému Slytharovi a práci pro vás, kteří jste naprosto nevinně změnili bohaté pohraniční městečko v město duchů, kde žijí akorát vaši špehové a stejně nevinně unesli a nejspíš zavraždili nebohou dívku? Ach, počkej, ještě jsem se nezmínil o podněcování nepokojů a vybízení k rebelii proti hlavnímu městu.“
Měl jsem dojem, že jsem to řekl ještě mírně, ale Sareth asi ne. Prudce vstal z křesla a na čele mu naběhla žíla.
„Tak poslouchej, my k Fa-enu žádné závazky nemáme, naše hlavní město to není, ještě ne! Hláska není vypleněná kvůli nám, lidé z ní naprosto dobrovolně odešli. A chceš vědět proč?“
Asi čekal odpověď. Popravdě, tenhle problém mě zajímal jen málo, ale co jsem měl dělat, pokrčil jsem rameny.
„Slyšel jsi někdy o K’alduru? O jeho zlatých dolech, po kterých váš zbožňovaný Velekrál tak toužil? Byla to vzkvétající země, která si vystačila sama. A teď je z ní otrok připoutaný k Fa-enu a její hranice jsou uzavřeny.“
Je pravda, že K’aldur byl dřív svobodný, ale o hranicích se nikdy nemluvilo. Skutečně jsem tam nikdy nebyl, ale…
„Nikdo nesmí dovnitř, nikdo nesmí ven. My tam nesmíme proto, abychom nezjistili, jak je to doopravdy a oni nesmí sem, protože jsou uvězněni v dolech a těží pro vašeho panovníka zlato.“
Sakra, něco na tom bylo. Ohlédl jsem se na Kaelana. Podíval se na mě a zjevně byl stejně překvapený jako já.
„Jestli něco neuděláme,“ uprostřed věty se Sareth odmlčel a přejel pohledem padesát mužů, kteří seděli nebo stáli v síni. „To stejné se stane se Salhemem. Jestli to necháme být, budeme stejně zotročeni. K’aldur má doly, my máme-“
„Moře,“ dopověděl jsem za něj a on jen rychle kývl.
„A obchod s Devíti ostrovy. Lidé z Východní hlásky odešli raději dobrovolně a teď, než aby je později vystěhovali násilím.“
Nikdy jsem neměl Velekrále ani Fa-en rád, opravdu rád, ale tohle bylo dost otřesné zjištění i pro mě.
„Takže co na můj návrh říkáš teď?“
„A co on?“ kývl jsem směrem ke Kaelanovi.
„On…,“ Sareth zaváhal a šlehl po štěněti zvláštním pohledem. „O něm si promluvíme později. Zatím se od tebe nehne na krok.“ Tak tohle se mi nelíbilo. Vůbec. O to víc, když jsem se ohlédl na Kaelana a zjistil, že se mu v očích usadil strach, ale zároveň i jakési temné odhodlání. Jenže jsem neměl příliš na výběr.
„Dobře. Vrátíš nám naše věci?“
Sareth kývl na muže stojícího opodál a ten mu hodil naše brašny a Kaelanovy zbraně. Zatnul jsem zuby, když lahvičky zazvonily o sebe, ale zvuk tříštěného skla se naštěstí neozval. Pak Sareth sešel k nám, nožem přeřezal pouta a podal nám věci.
„Mimochodem… co se stalo s tou Slytharovou děvkou?“ zeptal jsem se nenápadně – tedy, aspoň doufám.
„Držíme jí dole. Je příliš nebezpečná.“
To podnítilo mojí zvědavost, ale dál jsem se vyptávat nehodlal. Sareth kývl na Hromotluka a ten nás vedl dalšími chodbami, aby nám ukázal, kde budeme spát.
„Myslels to vážně? A co bude se mnou?“ šeptal při cestě Kaelan.
„Neboj, na tebe nesáhnou, dokud budeš se mnou.“
„Takže teď budeme vzbouřenci?“
„Ano, budeme. Jde jen o to, proti komu se vzbouříme.“
Tipů: 5
» 25.01.12
» komentářů: 1
» čteno: 660(8)
» posláno: 0


» 25.01.2012 - 16:43
Anonym
Už se těším na další

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2020 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.