Vítězný oblouk

Ve spleti bludišť
vzdálených tratí
hřeje nás fakt,
že chmury se ztratí,
jen co se setkáme,
na chvíli, na dvě,
v zajetí pohledů
lehce je, snivě.

V kořání tepen
milostné touhy
žádný den pro nás dva
není dost dlouhý,
v přívalu polibků
a ve hře dlaní
slavíme svátek
odevzdání.

Poté pak, po boku bok,
díky, že jsme směli,
vztyčíme své ruce
nad našimi těly,
já od srdce levou,
Ty svou pravou lvice,
samet Apolóna,
něha Večernice.

Kormidelník lásky
teď naše dlaně sepnul,
jen šibal Měsíc o tom ví,
meč radosti bolestem pak hlavy setnul.
Vítězný oblouk paží
nad lůžkem se klene,
je udýchaně durový.